Praha očima...
8.2.2016
V pátek nám cestu z Vinohrad zhatil nějaký blb, který zaparkoval do kolejí. Čekat, až to naše hyperkorektní policie vyřeší, nemělo cenu, tak jsem řešila alternativní trasy. Vymyslela jsem krkolomnou variantu, která ovšem k Tondově radosti zahrnovala jízdu metrem. Pěšky jsme tedy došli na Mírák a tu koukám, že zrovna přijíždí nízkopodlažní čtyřka, která samozřejmě přes Anděl jede. Takže jsem k Tondově velké nelibosti zrušila plán s metrem a frčeli jsme dál po původní trase. Nicméně jsem musela slíbit, že se o víkendu metrem svezeme.
V neděli po obědě na Malvazinkách jsme nechali spící Olinku napospas babičce a dědovi a vyrazili na slíbený výlet do centra. A když už jsme vyrazili bez kočáru a malého škodiče, zastavíme se v cukrárně a užijeme si trochu velkého světa. Poznatek první - Světozor v nedělni odpoledne je fakt blbost. Fronta až ven. Nakonec jsme skončili v té kdysi vyhlášené dnes poněkud zašlé cukrárně u pasáže Minor. Dali jsme si nějaký ten dortík, já kávu, děti džus a vyrazili zase zpět vyzvednout si Olinku.
Prahu jsem vždycky měla ráda a považovala ji za své město, byť jsem připouštěla i její nedostatky. Ovšem teď s dětmi ji vidím zas v novém světle. Všudypřítomná hovna na chodníku mi vadila vždycky, ale uhlídat kromě svých kroků ještě ty dva pobíhající mrňavce a kola kočáru je docela výzva. Obzvlášť mě dojal soused z vedlejšího baráku, který nemohl pochopit, proč mi vadí, že jeho vlčák sere (pardon my french) na zelený pruh mezi chodníkem a vozovkou a on se ani neobtěžuje to uklidit. Vždyť to není na chodníku, ne? Ale to je jen takový drobný příběh od nás z periferie. Občurané rohy jsem nijak zvlášť neřešila, ovšem teď, když děti rukama neustále patlají po fasádách, případně se po nich zády sunou, je ani nestačím buzerovat. O různých nevábných zákoutích jsem vždycky věděla, přes parky v centru jsem si často krátila cestu, ale snažila jsem se vždy jen rychle proběhnout. Ovšem pro děti je zajímavá každá vykuchaná elektrická skříň, jedna moc pěkná je třeba u vstupu do parku na Karláku. U toho si samozřejmě musí stoupnout do toho bahna, které jistě nebude prosáklé jen dešťovou vodou. V parku na Karláku se sice nijak ohrožená necítím, ale přítomnost bezďáků a velmi podivných individuí ve značkových teplákách a se zlatem na krku mě nijak zvlášť neokouzluje, a tak bych ráda opravdu jen prošla nejkratší cestou k metru. Jenomže děti musí běhat po všech těch bezvadnejch cestičkách, které jsou jako koleje, musí si proběhnout vypuštěným bazénkem fontány, který je sice plný vajglů a odpadků, ale taky je to točna tramvají. K tomu samozřejmě je třeba honit holuby, patlat po výlohách a chodit na frekventovaných místech pozadu. A já pak nedělám nic jiného, než že děti buzeruju a okřikuju a najednou je mi to moje město tak nějak eklhaft. A to Tonda s Haničku už odrostli a Olča ještě nedorostla období sběru vajglů.
Ale zase jsem včera objevila, že ve dvoře Novoměstské radnice je studna se zrcadlem na dně, umění, na které se smí sahat a dokonce se na něj smí i lézt, volně přístupné piáno a velmi půvabná pravověrně hipsterská kavárna Café Neustadt. A věž radnice bude na jaře otevřená, tak tam si taky vylezem. Vůbec je asi čas dětem začít ukazovat ten historický disneyland, díky kterému je Praha tak populární. No, budu muset trochu zatnout zuby, ale to dáme. Chtěla bych, aby jednou měly moje děti Prahu tak v krvi jako já. Aby se v ní dokázaly pohybovat samostatně, dost obezřetně, ale přitom se jí nebáli. Protože potom je Praha přes všechny její nedostatky fakt skvělá.
Shrnuto podtrženo - Praha je sice trochu eklhaft, ale pořád je to moje město.
V pátek nám cestu z Vinohrad zhatil nějaký blb, který zaparkoval do kolejí. Čekat, až to naše hyperkorektní policie vyřeší, nemělo cenu, tak jsem řešila alternativní trasy. Vymyslela jsem krkolomnou variantu, která ovšem k Tondově radosti zahrnovala jízdu metrem. Pěšky jsme tedy došli na Mírák a tu koukám, že zrovna přijíždí nízkopodlažní čtyřka, která samozřejmě přes Anděl jede. Takže jsem k Tondově velké nelibosti zrušila plán s metrem a frčeli jsme dál po původní trase. Nicméně jsem musela slíbit, že se o víkendu metrem svezeme.
V neděli po obědě na Malvazinkách jsme nechali spící Olinku napospas babičce a dědovi a vyrazili na slíbený výlet do centra. A když už jsme vyrazili bez kočáru a malého škodiče, zastavíme se v cukrárně a užijeme si trochu velkého světa. Poznatek první - Světozor v nedělni odpoledne je fakt blbost. Fronta až ven. Nakonec jsme skončili v té kdysi vyhlášené dnes poněkud zašlé cukrárně u pasáže Minor. Dali jsme si nějaký ten dortík, já kávu, děti džus a vyrazili zase zpět vyzvednout si Olinku.
Prahu jsem vždycky měla ráda a považovala ji za své město, byť jsem připouštěla i její nedostatky. Ovšem teď s dětmi ji vidím zas v novém světle. Všudypřítomná hovna na chodníku mi vadila vždycky, ale uhlídat kromě svých kroků ještě ty dva pobíhající mrňavce a kola kočáru je docela výzva. Obzvlášť mě dojal soused z vedlejšího baráku, který nemohl pochopit, proč mi vadí, že jeho vlčák sere (pardon my french) na zelený pruh mezi chodníkem a vozovkou a on se ani neobtěžuje to uklidit. Vždyť to není na chodníku, ne? Ale to je jen takový drobný příběh od nás z periferie. Občurané rohy jsem nijak zvlášť neřešila, ovšem teď, když děti rukama neustále patlají po fasádách, případně se po nich zády sunou, je ani nestačím buzerovat. O různých nevábných zákoutích jsem vždycky věděla, přes parky v centru jsem si často krátila cestu, ale snažila jsem se vždy jen rychle proběhnout. Ovšem pro děti je zajímavá každá vykuchaná elektrická skříň, jedna moc pěkná je třeba u vstupu do parku na Karláku. U toho si samozřejmě musí stoupnout do toho bahna, které jistě nebude prosáklé jen dešťovou vodou. V parku na Karláku se sice nijak ohrožená necítím, ale přítomnost bezďáků a velmi podivných individuí ve značkových teplákách a se zlatem na krku mě nijak zvlášť neokouzluje, a tak bych ráda opravdu jen prošla nejkratší cestou k metru. Jenomže děti musí běhat po všech těch bezvadnejch cestičkách, které jsou jako koleje, musí si proběhnout vypuštěným bazénkem fontány, který je sice plný vajglů a odpadků, ale taky je to točna tramvají. K tomu samozřejmě je třeba honit holuby, patlat po výlohách a chodit na frekventovaných místech pozadu. A já pak nedělám nic jiného, než že děti buzeruju a okřikuju a najednou je mi to moje město tak nějak eklhaft. A to Tonda s Haničku už odrostli a Olča ještě nedorostla období sběru vajglů.
Ale zase jsem včera objevila, že ve dvoře Novoměstské radnice je studna se zrcadlem na dně, umění, na které se smí sahat a dokonce se na něj smí i lézt, volně přístupné piáno a velmi půvabná pravověrně hipsterská kavárna Café Neustadt. A věž radnice bude na jaře otevřená, tak tam si taky vylezem. Vůbec je asi čas dětem začít ukazovat ten historický disneyland, díky kterému je Praha tak populární. No, budu muset trochu zatnout zuby, ale to dáme. Chtěla bych, aby jednou měly moje děti Prahu tak v krvi jako já. Aby se v ní dokázaly pohybovat samostatně, dost obezřetně, ale přitom se jí nebáli. Protože potom je Praha přes všechny její nedostatky fakt skvělá.
Shrnuto podtrženo - Praha je sice trochu eklhaft, ale pořád je to moje město.
8.2.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 21.2.2016. Počet zobrazení: 1308