Už jsem vám říkala, že jsem děsně umanutá? Takže sice vím, že u vody je to super a že by mi trocha toho lenošení udělala dobře, ale pak mě vždycky popadne, že když už jsme jeli tak daleko, tak je třeba to využít. Zabte mě.
Ve středu jsme dohodli Praděd. Vím, že je to příšerná cesta po asfaltu, ale jednou jsme v Jeseníkách, tak na Praděd. Příště už tam nemusíme. Bohužel s Olinkou tak akorát zvládneme těch 8 km, kor s takovým převýšením, takže nějaké zajímavější ale delší trasy nepřipadají v úvahu. Dohodli jsme si společnost ostravských prarodičů a před desátou jsme se potkali na parkovišti v Karlově Studánce. Nastupujeme do nacpaného autobusu a velebíme nápad, zaparkovat ve Studánce dole, protože na horním parkovišti dostane slovo "nacpaný" úplně nový rozměr. Spolu s davem jsme byli vyplivnuti na Ovčárně, kde jsem celkem rozumě nechali lidi odplynout a dali se nástupní pivo. Dědu jsme nechali dole a s babičkou se vydali na cestu. Moje paměť nelhala. Je to celé nahoru po asfaltu a je to děsné. Tak aspoň ty výhledy na Dlouhé stráně, okolní hory a do rovinatého Polska stojí za to. Nahoře peklo pokračuje, takže jsme si dali zmrzku, obešli vysílač a všechny rozhledy, pogratulovali dětem k výškovému rekordu a spustili se dolů. Bohužel nám děti hodily vidle do nápadu, že bychom to sjeli na koloběžkách, které tam půjčujou, tak holt pěšky.
Dole jsme si dali langoše a hranolky v bufetu Horské služby a opět se nacpali do narvaného autobusu. Po vystoupení z autobusu jsme znovu ocenili nápad nechat auto ve Studánce dole, protože hned u parkoviště je cukrárna, kde se můžeme za výkon po zásluze ocenit a nakonec jsme si ještě udělali moc příjemnou procházku po lázních.
5.9.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 5.9.2019. Počet zobrazení: 909
