Práce
15.4.2016
Dostala jsem práci. Krátkodobá, nárazová s jasným termínem. Je to skvělé. Mluvím s živými lidmi (po telefonu a mailu), používám obraty jako "pokud by to bylo možné", "ráda bych se zeptala", "potvrzuji rezervaci" a "s pozdravem". Konferenční hovory s kolegy, kdy v reakci na vznikající stres sršíme břitkým humorem, jsou velice osvěžující. A ještě mi to zaplatí a na závěr mě i vezmou do hospody.
Je to práce cca na 6 týdnů, z toho samozřejmě posledních 14 dní je velmi hektických. Ale povím vám, že to přepínání mezi "bác", "paci, paci", "ham" a "hají" a úřední mluvou je docela jízda. A ve mně se to všechno pere. Lítám mezi pocity "ježíš, to je boží, dělat i něco jinýho než donekonečna vařit, uklízet opatlaný stůl a stavět kostky, aby je mohlo mimino zbourat" a "tak TOHLE mi za ty nervy fakt nestojí, to budu radši hrát na autobus".
Jo, baví mě to i přes leckteré vypjaté momenty. Jenže pak se dostanu do situace, kdy je potřeba něco řešit nad rámec dohodnutých dvou hodin denně, nebo v době, kdy na mě mluvěj všechny tři děti a zcela po právu se dožadujou mé pozornosti. Potřebuju něco dodělat, ale musíme ven, protože situace doma už hrozí katastrofou. Dětem odpovídám nepřítomným "hmmm", "ahaaa" a "novidíš", kladu jim nereálné požadavky (několikáté "vydrž, jen tu něco dodělám" příp. "teď si ještě chvilku v klidu hrajte v pokoji, musím něco vytelefonovat"), jsem podrážděná. Jarní idyla, venku slunce, děti se prohánějí na kole, ale já jsem jak na trní, protože mi hlavou běží všechny pracovní věci, které mi tam ještě visí. To si potom beru na hřiště poznámky a vyřizuju pracovní hovory. Olču houpu s telefonem u ucha, ignoruju Tondovy prosby o tunel a Hanino volání, že potřebuje pooohouuupááát! A připadám si jak magor. Tak nevím...
V euforické fázi "tojeboží..." se zasním a představím si stálou práci s pravidelnou docházkou do kanceláře na přiměřený úvazek. A v ve fázi "toRadšiHrátNaAutobus" jsem zas šťastná, že vím, kdy to skončí a já nebudu muset řešit pracovní hovory na hřišti a odsouvat odchody ven "za chvilku" a "hned vyrazíme, jen co to tady..." O vlivu na stav domácnosti snad ani nemluvit.
A já přesto přemýšlím, jestli a kdy do toho jít naplno. Tedy ne naplno, ale alespoň pravidelně. Je to jistě potřebná a skvělá duševní hygiena, peníze navíc jsou příjemný bonus. A krom toho jsem takhle úplně out a nemoderní. Ovšem ty situace, kdy dělám práci na úkor dětí a domácnosti, mi vadí. A ty situace vždycky nakonec nastanou. Ano, jsou to nešvary konkrétního druhu práce, ale jinou nemám a znám jen málo prací, které by šly dělat z domova a kde by množství práce nekolísalo a od počítače bych vstávala s čistou hlavou.
Stejně to nakonec nechám koňovi, však to nějak dopadne. Jdu s dětmi ven. Jen tak. A nic mi neutíká. Tak aspoň zvířátka nakonec. Totiž lachtani.
Dostala jsem práci. Krátkodobá, nárazová s jasným termínem. Je to skvělé. Mluvím s živými lidmi (po telefonu a mailu), používám obraty jako "pokud by to bylo možné", "ráda bych se zeptala", "potvrzuji rezervaci" a "s pozdravem". Konferenční hovory s kolegy, kdy v reakci na vznikající stres sršíme břitkým humorem, jsou velice osvěžující. A ještě mi to zaplatí a na závěr mě i vezmou do hospody.
Je to práce cca na 6 týdnů, z toho samozřejmě posledních 14 dní je velmi hektických. Ale povím vám, že to přepínání mezi "bác", "paci, paci", "ham" a "hají" a úřední mluvou je docela jízda. A ve mně se to všechno pere. Lítám mezi pocity "ježíš, to je boží, dělat i něco jinýho než donekonečna vařit, uklízet opatlaný stůl a stavět kostky, aby je mohlo mimino zbourat" a "tak TOHLE mi za ty nervy fakt nestojí, to budu radši hrát na autobus".
Jo, baví mě to i přes leckteré vypjaté momenty. Jenže pak se dostanu do situace, kdy je potřeba něco řešit nad rámec dohodnutých dvou hodin denně, nebo v době, kdy na mě mluvěj všechny tři děti a zcela po právu se dožadujou mé pozornosti. Potřebuju něco dodělat, ale musíme ven, protože situace doma už hrozí katastrofou. Dětem odpovídám nepřítomným "hmmm", "ahaaa" a "novidíš", kladu jim nereálné požadavky (několikáté "vydrž, jen tu něco dodělám" příp. "teď si ještě chvilku v klidu hrajte v pokoji, musím něco vytelefonovat"), jsem podrážděná. Jarní idyla, venku slunce, děti se prohánějí na kole, ale já jsem jak na trní, protože mi hlavou běží všechny pracovní věci, které mi tam ještě visí. To si potom beru na hřiště poznámky a vyřizuju pracovní hovory. Olču houpu s telefonem u ucha, ignoruju Tondovy prosby o tunel a Hanino volání, že potřebuje pooohouuupááát! A připadám si jak magor. Tak nevím...
V euforické fázi "tojeboží..." se zasním a představím si stálou práci s pravidelnou docházkou do kanceláře na přiměřený úvazek. A v ve fázi "toRadšiHrátNaAutobus" jsem zas šťastná, že vím, kdy to skončí a já nebudu muset řešit pracovní hovory na hřišti a odsouvat odchody ven "za chvilku" a "hned vyrazíme, jen co to tady..." O vlivu na stav domácnosti snad ani nemluvit.
A já přesto přemýšlím, jestli a kdy do toho jít naplno. Tedy ne naplno, ale alespoň pravidelně. Je to jistě potřebná a skvělá duševní hygiena, peníze navíc jsou příjemný bonus. A krom toho jsem takhle úplně out a nemoderní. Ovšem ty situace, kdy dělám práci na úkor dětí a domácnosti, mi vadí. A ty situace vždycky nakonec nastanou. Ano, jsou to nešvary konkrétního druhu práce, ale jinou nemám a znám jen málo prací, které by šly dělat z domova a kde by množství práce nekolísalo a od počítače bych vstávala s čistou hlavou.
Stejně to nakonec nechám koňovi, však to nějak dopadne. Jdu s dětmi ven. Jen tak. A nic mi neutíká. Tak aspoň zvířátka nakonec. Totiž lachtani.
7.4.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 19.4.2016. Počet zobrazení: 1497