Potřetí
15.5.2015
Třetí těhotenství, třetí porod, třetí šestinedělí. První dva body zvládám celkem bez problémů. Ale to šestinedělí... Slibně se nám to rozjíždí. A že to je potřetí, na to nemá pražádný vliv.
Porod proběhl nakonec celkem rychle a v pohodě. Moje největší noční můra bylo správné načasování příjezdu - nepřijet ani zbytečně brzy, ale zas nejet nadoraz. V úterý od rána jsem měla pocit, že pojedem, ale vzhledem k tomu, že jsem posledních 14 dní rodila vpodstatě každou noc, až jsem se najednou ráno probudila, tak už jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Nicméně přítomnost bližních doma mě najednou nesmírně vytáčela, což jen potvrzovalo můj dojem, že kýžený okamžik se blíží. Odpoledne jsem Míšu s dětmi vykopla ven, pustila si film a s uspokojením jsem sledovala, jak se dosud mizející kontrakce zase vrátily a ustálily na slibné frekvenci po deseti minutách. Nabyla jsem jistotu, že to je ONO. Míša odvezl děti k našim a čekali jsme, co se bude dít. V sedm už jsem byla ráda, že na to nejsem sama, dali jsme si večeři, v klidu se posbírali a vyrazili do Hořovic. V půl desáté na příjmu jsem uznána jako rodící - sláva. Ulevilo se mi, že nebudu, jako minule, odložena sama na obyč pokoj "jestli se to rozjede" a Míša odeslán domů. Navlíkla jsem si slušivou erární košili, Míša se převlékl do jednorázových lékařských montérek a byli jsme umístěni na porodní pokoj. Kontrakce sílí, vše slibně postupuje, já začínám nadávat. Dle očekávání jsem lehce hysterická, Míša, rovněž dle očekávání, je stoicky klidný. Naštěstí na velkou paniku nezbyl čas, dvě hodiny od příjmu byla Olinka na světě. Načasování příjezdu se evidentně povedlo. Olinku jsem hned dostala k sobě, hledíme si do očí, Olča pláče, nakonec si najde prso a usne. Po dvou hodinách jsme přestěhovány společně na pokoj, Míša vyráží domů. Nemůžu usnout, prohlížím si mimino. Asi bych měla mít romantičtější pocity, ale cítím především obrovskou úlevu. Úlevu, že to mám za sebou. Že konečně skončila ta nejistota, kdy a jak to bude. Že se Olinka narodila hladce a bez problémů. Že je to zdravá holčička. Že už nebudu muset odpovídat na otázky, kdy budu rodit. A že už nade mnou nebude viset hrozba vyvolávaného porodu.
Pobyt v porodnici jsem si celkem užila, nikdo po mě nic nechtěl, jídlo až na pokoj, na starost jen sebe sama a mimino, většinu času samy na pokoji. Ranní procesí běželo cca od půl osmé do devíti - snídaně, doplnění prádla a hygienických potřeb pro mě i mimino, úklid, sestra gynekologická, sestra dětská, vizita gynekologická, vizita dětská, všichni na mě švitoří jak na dementa a během minuty jsou pryč. Sem tam nějaké vyšetření mimina. Až jsem se začala i trošku nudit, a tak jsem si "čekání na mlíko" krátila sledováním tenisu. Přírůstky sice nebyly nijak závratné, ale Olinka vypadala, že ví, jak na to, a tak jsme se v pátek s mírnými rozpaky nechaly propustit z odborné péče. Ta už se ostatně tou dobou sestávala v podstatě jen z dotazů, jestli je všechno v pořádku. Domů jsem se na jednu stranu těšila, na druhou stranu jsem se bála. Ve špitále mi nic nechybělo a taky se mi trochu nechtělo ukončit ten výjimečný režim, který se točí opravdu jen kolem mě a mimina. Ale zas nebylo radno prošvihnout příznivou konstelaci, kdy děti spaly u B&D, což nám umožnilo pozvolný a hladký rozjezd jen ve třech. A dobře jsme udělali, neboť první nebo třetí dítě, návrat z porodnice je pokaždé jeden velký chaos.
Svlékli jsme Olinku z eráru, oblíkli jí nachystané vlastní body a dupačky, poprvé ji posadili do autosedačky a se slavnostním pocitem jsme opustili brány špitálu. Míša mi nabídl, že přeparkuje blíž hlavnímu vchodu, což jsem zamítla jako zbytečné, těch 100 m snad dojdu. No, došla jsem, ale připadala jsem si jak po hodnotném sportovním výkonu. Při té příležitosti se mi vybavilo, jak jsem na první vycházce s Tondou málem omdlela a připomněla jsem si, že šestinedělí není jen ta děsná hysterie, ale i fyzický stav. Coby třetirodičku už mě chaos v domácnosti sice tolik nerozhodil, ale abychom to neměli zadarmo, tak v uplynulých třech dnech, kdy tu Míša válčil sám s dětmi, si Hanička střihla blitíčko a sranděru. Takže kromě obvyklých nepřipraveností ještě po celém bytě viselo prádlo a vůbec byl byt v neutěšeném stavu. Nicméně pamětliva minulých dvou šestinedělí jsem se rozhodla, že to není můj problém a soustředila se na sebe a mimino. Díky vydatné pomoci muže a prarodičů mi i bylo dopřáno. Pospávám, kojím, nechám se obsluhovat. Střídavě jsem ochromena dojetím a hrůzou. Dojetím nad krásným miminkem a velkou rodinou; hrůzou z budoucího běžného provozu, hladiny hluku a definitivní ztráty sebe sama. Večer Olinka předvede svůj první hysteráček a mně se z představy, že tu kromě miminka budu mít i ty dva raubíře, dělá mdlo. Probouzím se ve dvě ráno v křesle se spícím miminem na prsou. Pak už se mi naštěstí podaří nás obě přesunout do postele.
Raubíři do tiché idyly vtrhli v sobotu odpoledne. Tonda se ani nezouvá a zvědavě probíhá bytem, kde je to miminko. Hanička už v chodbě hlaholí, že se chce podívat na Olinku a že to je jiná Olinka než ta u babičky (prateta). Oba jsou jak velká voda, zvědavě si novou sestru prohlížejí a já naprosto nedávám jejich hlučnou přítomnost a rychlý pohyb. Vaděj mi. Pauza od posledního kojení je delší, než byla u Haničky, takže laktace rozhodně nemá tak hladký nástup jako minule. Prsa jak šutr, děti jsou hlučné a je jich všude plno, mně jde hlava kolem. V neděli dopoledne jsem všechny původní obyvatele domácnosti dořvala na jednu hromadu. Děti vstaly zadkem napřed, jsou rozjívené, hlučné a pořád se pošťuchujou a vzájemně se vytáčej. Oblíkání a další ranní procesy jsou nekonečné, k tomu ještě přibylo přebalování a kojení. Potřebuju se osprchovat. Vypravujou se na nákup a prdelej se víc než obvykle. Snažím se držet, organizovat jen přiměřeně, nedělat stíhačku, ale po chvíli mi bouchnou saze. Olinka je vzorná a spí, mě bolí prsa a zuby. Konečně jsou pryč, jdu si lehnout. Chystám oběd, připaluju fazole. Nadávám a brečím. Míša se vrací s dětmi. Děti si vymýšlejí, co nejedí. Řvu a jsem sprostá.
Pondělí je moje spása, Tonda jde do školky. Míša zůstává doma. Pořád je nás tu moc. Posílám Míšu s Haničkou ven, po obědě Tondu ze školky vyzvedne babička. Cítím, že se po tělesné stránce dávám dohromady, výroba mlíka se taky srovnává, ale přítomnost bližních mi stále leze na nervy. Pořád někdo mluví, Hanička kňourá nebo klade nekonečně mnoho otázek, Tonda je rozjetej a držkatej. Úterý je o poznání lepší, muže posílám na půl dne do práce, Tondu vyzvedne babička. Míša se vrací brzy odpoledne a bere děti ven. Bingo, to je ten správný režim, díky kterému se tu nepobijem, a zároveň mi to umožní pozvolný rozjezd. Během týdne se tu ještě mihne dětská sestra u MUDr., skouknou Olinku, konstatují, že je to zdravé a dobře živené miminko a že co by mi tak s třetím dítětem radily a zmizí.
Další týden je o poznání lepší. Fyzická regenerace pokračuje velmi rychle,hysterické výstupy hormonální výkyvy se taky srovnávají, k tomu venku zuří jaro, a tak mi nezbývá než vylézt z nory. Už mi nevadí cizí lidi, po kopci hrdě rozhlašuji, že máme Olinku, nechávám si miminko chválit, všichni se hrozně diví, jak moc je malinká. Mně nijak malinká nepřijde, ale pak občas někde zahlédnu nějaké půlroční dítě a málem se vyvrátím při představě, že za pouhých šest měsíců dítě nabyde tak obludných rozměrů. Zatím ale život celkem běží podle mých představ - tedy třetí dítě se do života tak nějak samo zařadilo. Do standardního denního režimu přibylo navíc přebalování a kojení, čímž se den dost zrychlil, občas mi nestačí ruce, občas řeším trojí protichůdné požadavky. Večer, hned jak na mě Olinka přestane křičet, odpadám u televize (ano, sleduji několik úplně blbých seriálů, na víc nemám) většinou s miminem v náručí a kolem desáté se přesouvám do postele. Míša má zaracha a má na starosti večerní procedury starších dětí, což není žádná novinka, ale teď si to zas chvíli obhájím i sama před sebou.
Olinčin režim je v rytmu spím - jím - prudím. Dopoledne a časné odpoledne prospí s krátkými přestávkami na kojení, odpolednem se s prominutím prožere a večer mívá tak hodinové křičení, pak odpadne. V důsledku tohoto rytmu, je odpoledne mimino v klidu pouze za podmínek, že a) se hýbe kočár, b) mám ji v náručí c) je u prsa. V případě pravidelné poškolkové návštěvy dětského hřiště dost nepraktické; dnes mi například spolumatky dvakrát zachraňovaly Haničku, která vylezla na prolézačku, z které neuměla dolů (pomóc, mamíííí, já chci dolůůůů). Domácí pravidelné souhry náhod "mimino u prsa - T. nebo H. volá bobééék!" už jsou jenom taková úsměvná drobnost.
Na nějakou vlastní soustředěnou činnost už jsem úplně rezignovala. Už ani nepředstírám, že jsem intelektuál, a klidně se doznám, že večer tupě civím na televizi (a posléze u ní usínám), čtu už jen Respekt a pobyt u plotny mi připadá jako smysluplně strávený čas. Některé dny už tlačím hodiny, kdy přijde večerní vysvobození. Ale pak jsou zase dny, kdy se zapomenu a na pravidelných pochůzkách mezi školkou, na zmrzku a na hřiště se sama nad sebou dojmu. Takový ten dementní pocit™, že je všechno tak, jak má být a nemůžu uvěřit, že "to není žádný provizorium, to už je ono, to už je dovopravdy". Z dojetí mě většinou vytrhne až večerní realita, kdy Tonda už čtvrtou hodinu nepřetržitě mluví, Hanička je u čtvrté stovky dotazů z kategorie "puoč" a Olinka se hlasitě dožaduje jakékoli pozornosti. To pak z dojetí plynule přecházím do řevu a práskám dveřmi. A bude hůř, já vím.
A co na Olinku děti? Tonda nejmladší sestru dnes (dost trefně) popsal slovy "kadí, čůrá, nic neumí" a když nutně musel vidět přebalování mimina, tak se po shlédnutí obsahu plínek málem poblil. Hanička se zas stále dokola ujišťuje, že to je to miminko, co měla maminka v bříšku, ale že teď už ho tam nemá. Plus samozřejmě řešíme, jak se miminko do bříška a z něj dostalo a společně kojíme, přebalujeme a koupeme - já Olinku, Hanička panenku. Jinak sestru přijali celkem samozřejmě, kolemjdoucím sdělují, že to je "naše Olinka" a v případě plačícího kočáru na zahradě mi Tonda běží nahoru říct, že Olinka pláče, zatímco Hanička setrvává u kočáru a houpe.
A to je asi všechno, další příspěvek můžete očekávat tak za půl roku. Zůstaňte s námi.
Třetí těhotenství, třetí porod, třetí šestinedělí. První dva body zvládám celkem bez problémů. Ale to šestinedělí... Slibně se nám to rozjíždí. A že to je potřetí, na to nemá pražádný vliv.
Porod proběhl nakonec celkem rychle a v pohodě. Moje největší noční můra bylo správné načasování příjezdu - nepřijet ani zbytečně brzy, ale zas nejet nadoraz. V úterý od rána jsem měla pocit, že pojedem, ale vzhledem k tomu, že jsem posledních 14 dní rodila vpodstatě každou noc, až jsem se najednou ráno probudila, tak už jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Nicméně přítomnost bližních doma mě najednou nesmírně vytáčela, což jen potvrzovalo můj dojem, že kýžený okamžik se blíží. Odpoledne jsem Míšu s dětmi vykopla ven, pustila si film a s uspokojením jsem sledovala, jak se dosud mizející kontrakce zase vrátily a ustálily na slibné frekvenci po deseti minutách. Nabyla jsem jistotu, že to je ONO. Míša odvezl děti k našim a čekali jsme, co se bude dít. V sedm už jsem byla ráda, že na to nejsem sama, dali jsme si večeři, v klidu se posbírali a vyrazili do Hořovic. V půl desáté na příjmu jsem uznána jako rodící - sláva. Ulevilo se mi, že nebudu, jako minule, odložena sama na obyč pokoj "jestli se to rozjede" a Míša odeslán domů. Navlíkla jsem si slušivou erární košili, Míša se převlékl do jednorázových lékařských montérek a byli jsme umístěni na porodní pokoj. Kontrakce sílí, vše slibně postupuje, já začínám nadávat. Dle očekávání jsem lehce hysterická, Míša, rovněž dle očekávání, je stoicky klidný. Naštěstí na velkou paniku nezbyl čas, dvě hodiny od příjmu byla Olinka na světě. Načasování příjezdu se evidentně povedlo. Olinku jsem hned dostala k sobě, hledíme si do očí, Olča pláče, nakonec si najde prso a usne. Po dvou hodinách jsme přestěhovány společně na pokoj, Míša vyráží domů. Nemůžu usnout, prohlížím si mimino. Asi bych měla mít romantičtější pocity, ale cítím především obrovskou úlevu. Úlevu, že to mám za sebou. Že konečně skončila ta nejistota, kdy a jak to bude. Že se Olinka narodila hladce a bez problémů. Že je to zdravá holčička. Že už nebudu muset odpovídat na otázky, kdy budu rodit. A že už nade mnou nebude viset hrozba vyvolávaného porodu.
Pobyt v porodnici jsem si celkem užila, nikdo po mě nic nechtěl, jídlo až na pokoj, na starost jen sebe sama a mimino, většinu času samy na pokoji. Ranní procesí běželo cca od půl osmé do devíti - snídaně, doplnění prádla a hygienických potřeb pro mě i mimino, úklid, sestra gynekologická, sestra dětská, vizita gynekologická, vizita dětská, všichni na mě švitoří jak na dementa a během minuty jsou pryč. Sem tam nějaké vyšetření mimina. Až jsem se začala i trošku nudit, a tak jsem si "čekání na mlíko" krátila sledováním tenisu. Přírůstky sice nebyly nijak závratné, ale Olinka vypadala, že ví, jak na to, a tak jsme se v pátek s mírnými rozpaky nechaly propustit z odborné péče. Ta už se ostatně tou dobou sestávala v podstatě jen z dotazů, jestli je všechno v pořádku. Domů jsem se na jednu stranu těšila, na druhou stranu jsem se bála. Ve špitále mi nic nechybělo a taky se mi trochu nechtělo ukončit ten výjimečný režim, který se točí opravdu jen kolem mě a mimina. Ale zas nebylo radno prošvihnout příznivou konstelaci, kdy děti spaly u B&D, což nám umožnilo pozvolný a hladký rozjezd jen ve třech. A dobře jsme udělali, neboť první nebo třetí dítě, návrat z porodnice je pokaždé jeden velký chaos.
Svlékli jsme Olinku z eráru, oblíkli jí nachystané vlastní body a dupačky, poprvé ji posadili do autosedačky a se slavnostním pocitem jsme opustili brány špitálu. Míša mi nabídl, že přeparkuje blíž hlavnímu vchodu, což jsem zamítla jako zbytečné, těch 100 m snad dojdu. No, došla jsem, ale připadala jsem si jak po hodnotném sportovním výkonu. Při té příležitosti se mi vybavilo, jak jsem na první vycházce s Tondou málem omdlela a připomněla jsem si, že šestinedělí není jen ta děsná hysterie, ale i fyzický stav. Coby třetirodičku už mě chaos v domácnosti sice tolik nerozhodil, ale abychom to neměli zadarmo, tak v uplynulých třech dnech, kdy tu Míša válčil sám s dětmi, si Hanička střihla blitíčko a sranděru. Takže kromě obvyklých nepřipraveností ještě po celém bytě viselo prádlo a vůbec byl byt v neutěšeném stavu. Nicméně pamětliva minulých dvou šestinedělí jsem se rozhodla, že to není můj problém a soustředila se na sebe a mimino. Díky vydatné pomoci muže a prarodičů mi i bylo dopřáno. Pospávám, kojím, nechám se obsluhovat. Střídavě jsem ochromena dojetím a hrůzou. Dojetím nad krásným miminkem a velkou rodinou; hrůzou z budoucího běžného provozu, hladiny hluku a definitivní ztráty sebe sama. Večer Olinka předvede svůj první hysteráček a mně se z představy, že tu kromě miminka budu mít i ty dva raubíře, dělá mdlo. Probouzím se ve dvě ráno v křesle se spícím miminem na prsou. Pak už se mi naštěstí podaří nás obě přesunout do postele.
Raubíři do tiché idyly vtrhli v sobotu odpoledne. Tonda se ani nezouvá a zvědavě probíhá bytem, kde je to miminko. Hanička už v chodbě hlaholí, že se chce podívat na Olinku a že to je jiná Olinka než ta u babičky (prateta). Oba jsou jak velká voda, zvědavě si novou sestru prohlížejí a já naprosto nedávám jejich hlučnou přítomnost a rychlý pohyb. Vaděj mi. Pauza od posledního kojení je delší, než byla u Haničky, takže laktace rozhodně nemá tak hladký nástup jako minule. Prsa jak šutr, děti jsou hlučné a je jich všude plno, mně jde hlava kolem. V neděli dopoledne jsem všechny původní obyvatele domácnosti dořvala na jednu hromadu. Děti vstaly zadkem napřed, jsou rozjívené, hlučné a pořád se pošťuchujou a vzájemně se vytáčej. Oblíkání a další ranní procesy jsou nekonečné, k tomu ještě přibylo přebalování a kojení. Potřebuju se osprchovat. Vypravujou se na nákup a prdelej se víc než obvykle. Snažím se držet, organizovat jen přiměřeně, nedělat stíhačku, ale po chvíli mi bouchnou saze. Olinka je vzorná a spí, mě bolí prsa a zuby. Konečně jsou pryč, jdu si lehnout. Chystám oběd, připaluju fazole. Nadávám a brečím. Míša se vrací s dětmi. Děti si vymýšlejí, co nejedí. Řvu a jsem sprostá.
Pondělí je moje spása, Tonda jde do školky. Míša zůstává doma. Pořád je nás tu moc. Posílám Míšu s Haničkou ven, po obědě Tondu ze školky vyzvedne babička. Cítím, že se po tělesné stránce dávám dohromady, výroba mlíka se taky srovnává, ale přítomnost bližních mi stále leze na nervy. Pořád někdo mluví, Hanička kňourá nebo klade nekonečně mnoho otázek, Tonda je rozjetej a držkatej. Úterý je o poznání lepší, muže posílám na půl dne do práce, Tondu vyzvedne babička. Míša se vrací brzy odpoledne a bere děti ven. Bingo, to je ten správný režim, díky kterému se tu nepobijem, a zároveň mi to umožní pozvolný rozjezd. Během týdne se tu ještě mihne dětská sestra u MUDr., skouknou Olinku, konstatují, že je to zdravé a dobře živené miminko a že co by mi tak s třetím dítětem radily a zmizí.
Další týden je o poznání lepší. Fyzická regenerace pokračuje velmi rychle,
Olinčin režim je v rytmu spím - jím - prudím. Dopoledne a časné odpoledne prospí s krátkými přestávkami na kojení, odpolednem se s prominutím prožere a večer mívá tak hodinové křičení, pak odpadne. V důsledku tohoto rytmu, je odpoledne mimino v klidu pouze za podmínek, že a) se hýbe kočár, b) mám ji v náručí c) je u prsa. V případě pravidelné poškolkové návštěvy dětského hřiště dost nepraktické; dnes mi například spolumatky dvakrát zachraňovaly Haničku, která vylezla na prolézačku, z které neuměla dolů (pomóc, mamíííí, já chci dolůůůů). Domácí pravidelné souhry náhod "mimino u prsa - T. nebo H. volá bobééék!" už jsou jenom taková úsměvná drobnost.
Na nějakou vlastní soustředěnou činnost už jsem úplně rezignovala. Už ani nepředstírám, že jsem intelektuál, a klidně se doznám, že večer tupě civím na televizi (a posléze u ní usínám), čtu už jen Respekt a pobyt u plotny mi připadá jako smysluplně strávený čas. Některé dny už tlačím hodiny, kdy přijde večerní vysvobození. Ale pak jsou zase dny, kdy se zapomenu a na pravidelných pochůzkách mezi školkou, na zmrzku a na hřiště se sama nad sebou dojmu. Takový ten dementní pocit™, že je všechno tak, jak má být a nemůžu uvěřit, že "to není žádný provizorium, to už je ono, to už je dovopravdy". Z dojetí mě většinou vytrhne až večerní realita, kdy Tonda už čtvrtou hodinu nepřetržitě mluví, Hanička je u čtvrté stovky dotazů z kategorie "puoč" a Olinka se hlasitě dožaduje jakékoli pozornosti. To pak z dojetí plynule přecházím do řevu a práskám dveřmi. A bude hůř, já vím.
A co na Olinku děti? Tonda nejmladší sestru dnes (dost trefně) popsal slovy "kadí, čůrá, nic neumí" a když nutně musel vidět přebalování mimina, tak se po shlédnutí obsahu plínek málem poblil. Hanička se zas stále dokola ujišťuje, že to je to miminko, co měla maminka v bříšku, ale že teď už ho tam nemá. Plus samozřejmě řešíme, jak se miminko do bříška a z něj dostalo a společně kojíme, přebalujeme a koupeme - já Olinku, Hanička panenku. Jinak sestru přijali celkem samozřejmě, kolemjdoucím sdělují, že to je "naše Olinka" a v případě plačícího kočáru na zahradě mi Tonda běží nahoru říct, že Olinka pláče, zatímco Hanička setrvává u kočáru a houpe.
A to je asi všechno, další příspěvek můžete očekávat tak za půl roku. Zůstaňte s námi.
15.5.2015 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 19.5.2015. Počet zobrazení: 1507
Komentáře
Autor: Káča Režná
Vloženo: 12.6.2015 23:29:56
Ha, Fran, vítej! A děkuji za kompliment. Mám to tu jako duševní hygienu...
Autor: Frantishka
Vloženo: 12.6.2015 15:17:45
Tý jo, Katchen, znám tě skoro dva roky a dnes jsem zaregistrovala váš web, che che. Článek o potřetí je úžasnej, úplně mě polilo déja-vu. Máš dar slova, díky! fran.