Vybavení sice chátrá, v kuchyni je čím dál méně funkčních spotřebičů, louka letos rozrytá a myši všude a nová paní správcová se hrozně diví, jak může něco, co včera fungovalo, dnes nefungovat, ale jinak vše při starém.
Vedro tedy příšerné, ale naštěstí koupaliště funkční, většina osazenstva rovněž nápomocna, resp. bylo dost těch, kteří se zapojili, aby to fungovalo. Na ostrově Smyslů a nesmyslů jsme ochutnávali barevné kaše, na Včelím ostrově jsme postavili úl a zkusili si najít nové včelí útočiště.
Po úvodní ukázce přepadení děti na Loupežnickém ostrově hrály s loupežníky kostky, stavěli si loupežnický brloh a učili se loupežnický tanec.
Přepadli tě vrahouni!Hraje se o peníze jako o život…
Na Indiánský ostrov nás zavedl sám Old Shatterhand, když se přímo před našimi zraky vypořádal se zloduchem Sandtnerem a sbratřil se s Vinnetouem. Potom se děti učily zkrotit a osedlat divoké koně, přivolat déšť, plížit se vyprahlou prérií, vystopovat a ulovit bizona, malovat totem.
Na Ostrově her jsme si zkusili, jak se asi cítí figurky z Člověče, nezlob se, zahráli jsme si živé domino, pexeso a dámu.
Vprostřed týdne jsme vyrazili na krátký a přes velké vedro velmi osvěžující výlet s prohlídkou rodinné farmy.
K tomu jako každý rok zábavné zkoušení hraných večerníčků a večer samozřejmě dospělácké večírky, občas v jídelně, občas u ohně, muzika, pokec. Poslední den ještě kontrola lodních deníků, směna razítek za fazole, obchodník a šlus. Před posledním nástupem už jsem měla pocit, že fyzicky cítím, jak mi informace narážejí zevnitř do lebky a od určitého okamžiku, cokoliv mi někdo řekl, bylo "nalejt-vylejt". Ale jo, poslední nástup, rozloučení, dojala jsem se a během večírku už jsem postupně byla schopná i mluvit. V sobotu už jen sbalit, nacpat auto a se zastávkou ve Slaném, tentokrát jen na zmrzlinu, domů.
Odpoledne ještě pozdní oběd s ostravskou babičkou u nás U Tenisu a pak mě ta dobrá žena poslala domů, že děti na hřišti ohlídá a pak je s tatínkem přivede. Nacpala jsem první pračku, nechala výbuch výbuchem a šla si lehnout.
Opět se nám dostalo prozření, jak děti rostou - letos už i Olinka fungovala zcela samostatně a na druhé straně bylo zas velmi patrné, jak velké děti už potřebujou změnu. Že už je jim ten bystřičkový režim málo. Že si potřebujou víc "hrábnout" a i větší zapřáhnutí do provozu, které je na velkém táboře nutné, jim bude ku prospěchu. Tak příští rok. Snad to přežijou děti i dospělí...
