Jako vždycky. Povedlo se, kuchyň přes změnu obsazení fungovala, proběhly všechny ostrovy, stezka odvahy, jeden výlet, letos jsme dokonce zjistili, že tábor lze přežít i za ne zrovna příznivého počasí.
Na kosmickém ostrově děti stavěly mimo jiné lunární vozítko a sbíraly vzorky z cizí planety. Na královském ostrově se učily bojovat, střílet z luku, Zlatovlásce sbíraly poztrácené korále a odpoledne jsme podnikli velkolepou výpravu za drakem a jeho pokladem. Díky doktorskému ostrovu se děti dozvěděly něco o genetice a smyslech, zkusily si sebeobsluhu při různých zraněních, mazaly neštovice pudrem a skládaly kostru.
Ve středu bylo inzerováno nejhorší počasí, usoudili jsme tedy, že bude nejlépe takový den strávit mimo tábor. Vyrazili jsme na výlet na nedalekou rozhlednu Stradonku. Počasí nám nakonec bylo velmi nakloněno, do autobusu jsme se vešli, hospodu u hřiště ve Stradonicích jsme úspěšně otevřeli, u rozhledny jsme si opekli buřty, užili si nádherných výhledů na Středohoří až ke Krušným horám a zmokli až úplně na závěr.
Na cirkusovém ostrově jsme se naučili spoustu jednoduchých "akrobatických" čísel, žonglovali jsme, točili talíře na tyči, krotili jsme divoké šelmy. Na závěr jsme si udělali Vánoční ostrov se vším všudy - upekli jsme cukroví, zazpívali si koledy, vyrobili ozdoby na stromek a napsali dopis Ježíškovi. Odpoledne už jen tradiční obchodník, zakončení vánočního ostrova, poslední nástup a konec.
Zhruba od pondělka jsem se těšila, až bude po všem. Akce je to pěkná, lidi moc fajn, ale mám to s A. celé na triku, ukrotit děti i dospělé, ranní nástup, večerní nástup, někdo musí "vodit" družstva, někdo pomoct s organizací ostrovů, škrábání brambor..., já nervák, hlava jak škopek. Spousta práce před akcí i během ní, jsem nevyspaná, unavená, mám toho dost, že se na to ne... Pak byl najednou pátek a mě se zmocňovala euforie. Že to je úspěšně za námi. Že to zase vyšlo. Že to funguje, že je o "bystřičku" zájem a že jsou všichni snad spokojení. Poslední nástup, během pár minut ze mě všechno spadlo a nakonec jsem ještě velmi spěšně musela ukončit děkovačku, abych se nerozbrečela úplně. Ano, dojala jsem se jak stará kráva.
Je nás tam 24 rodinných jednotek, 44 dětí od 1,5 roku do deseti let. Podstatná část dospělých spolu před fujtajblvícenežtřiceti lety prošla s rodiči podobným táborem na Bystřičce a potom "vopravdickým" táborem v Keblanech. K tomu 4 dědo-babičkovské jednotky a dvě babičky v kuchyni. Dospělí různých profesí i povah. Co jednotka to jiný způsob života i výchovy. Děti sportovní, divoké i malí intošové. Vycepované i rozjívené. Jedináčci i rodinné klany. A funguje to! Všichni se podřídí programu tábora. Všechny potřebné funkce jsou obsazeny - ohněstrůjce, strážce piva, služba k myčce, organizace jednotlivých dní, rozcvičky, vedení oddílů, příprava hraných večerníčků, noční stezky odvahy i závěrečného obchodníka. Řešíme detaily jednotlivých soutěží, k tomu samozřejmě všichni obstaráváme ty různě malé lidi. Všichni jsme orvaní jak angrešt. A přesto všechno se večer sejdem k plnohodnotnému dospěláckému večírku. Nepřestává mě to udivovat. A dojímat. To pak takhle sedíte u ohně, zní kytary, flétny, basa, koukáte se po těch lidech a říkáte si "sakra, asi ještě pořád žijem!"
A v neposlední řadě je pro mě fascinující sledovat jak svoje tak ostatní děti, jak se z roku na rok mění. Loni ještě Hanička potřebovala asistenci při plnění úkolů, letos už obě starší děti fungovaly ve svých oddílech každý zvlášť a s kýmkoliv dospělým. U oběda se samy postarají o své jídlo, potom o nádobí. Olinka už sama vlaje po areálu a druží se s kýmkoliv z dětí, kdo je ochoten s ní běhat, jezdit na motorce, nebo se účastní nekonečných her na princezny. S úžasem jsem sledovala, jak moc je baví malý orienťák, když vidí "od lampionu k lampionu" a můžou si cvakat svůj lístek. Jak fungují s ostatními dětmi. Jak si dokážou samy něco vyjednat. Cítíme, jak se nám pomalu uvolňujou ruce, ale takhle na táboře z roku na rok je to nejvíc patrné. A radostné. No a já si zase užívám, že si tam popovídám s lidmi, s kterými se vídám opravdu jen v Peruci. Velmi mě těší naše dědo-babičkovská sekce. Užívám si nostalgii po "naší" Bystřičce a vzpomínky na společné dětství s některými "spolupachateli".
A mám intenzivní a velmi patetický pocit, že prožíváme něco opravdu výjimečného.
Další fotky zde, časem ještě přibudou.
2.8.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 15.8.2017. Počet zobrazení: 1307
