Peruc 2016
30.7.2016
Co se stalo: všechno běží, všichni vědí, co mají dělat, kuchyň nakupuje, účastníci se balí, role rozdány, pohoda. V sobotu po obědě sedáme do auta, mně zvoní telefon a v něm pološílená A., že v Peruci je nějaká jiná parta. Ve zkratce se dozvídám, že na úřadě v Peruci se změnila paní, která má tábor na starosti, a bohužel si dámy nepředaly ten notes, v kterém byla naše rezervace zapsána a nová paní pronajala tábořiště na stejný termín někomu jinému. S paní jsme sice po telefonu čile komunikovaly, ale ta se domnívala, že mluví sice s dvěma lidmi, ale ze stejné party.
Tak jsme zase z auta vysedli a já začala obvolávat všechny účastníky, že Peruc se ruší a dál se uvidí. Lidé sice překvapeni, ale nikdo neřekl ani popel, sami nabízeli, že obvolají další, několik z nich dokonce začalo ihned googlit náhradu. Náhradu pro 70 lidí - podle mě totální utopie. Mezitím se ještě ozvala Š., že kdo chce, ať nevybaluje a rovnou přijede na jejich letní haciendu nedaleko Vraného. A začaly se dít věci... Dvě účastnice zájezdu byly úspěšné a našly náhradu, kam bychom se mohli VŠICHNI na týden vrtnout. Na výjezdním zasedání u Vraného se nás sešlo neuvěřitelných devět jednotek. Děti zahučely v bazénu, honily místní přítulná koťata a rozprostřely se po zahradě a my dospělí jsme narazili sud určený do Peruce a začali řešit, co dál. Los nakonec padl na objekt letního tábora u Staré říše na Vysočině, kde byl pan správce ochotný od nás odebrat i většinu nakoupených potravin, což celou akci "kulový blesk" značně zlevnilo. Rozhodnuto, A. celé odpoledne telefonuje s panem správcem a dojednává podrobnosti, obesíláme ostatní a v neděli, resp. v pondělí můžeme vyrazit. V sobotu nakonec proběhl i moc fajn večírek, v neděli hostitelka uvařila pro všechny guláš, vyrazili jsme na výlet do nedaleké Japonské zahrady a celkově to bylo rozhodně příjemnější, než kdybychom všichni zůstali nasraní doma.
Zkrátím to. Tábor u Staré říše se vyznačoval totáčskou koncepcí "velkotáborů", rekonstruovanou jídelnou a pokoji se starým vybavením. V zásadě by se nemusel tolik lišit od Peruce, kdyby ovšem správa tábora nevykazovala jistá specifika, konkrétně že se o tábor nikdo moc nestará: v dolním baráku téměř nefunkční záchody, pokoje neuklizené, v dolním baráku i značně zatuchlé, v horním baráku sociálky také nebyly zrovna v kondici. Pan správce se ukázal být alkoholikem, který nás neustále přesvědčoval, že všechny problémy se vyrojily teď a pevně doufám, že zkazky o tom, jak tam běžně jezdí 200 dětí, si vymyslel. S neodtékajícími záchody a sprchami jsme nic neudělali, nefunkční žárovky v dolním baráku jsme si po bezvýsledných urgencích vyměnili sami. Ale zas nám pan správce pomohl sehnat správný typ narážečky, když jsme koupili špatný sud. Taky rád dokola sekal již posekaný trávník, pečoval o minibazén a sděloval nám, jak těžký život správce má a co všechno je problém. Zejména pro A., která se správcem komunikovala, to bylo poněkud náročné, ale těžko čekat od objektu, který má v plné sezóně kapacitu přijmout ze dne na den 70 lidí, bezproblémový provoz, žeáno. Na druhou stranu ale tábor nabízel alespoň malý bazén, opravdu krásné okolí, velmi použitelné lesy jak na hry tak na houby, koupací rybník 15 min od tábora. S druhým přítomným táborem jsme přes obavy bez problémů koexistovali a vzhledem k absenci společenské místnosti nás Pán Bůh opravdu miloval - dopřál nám pět večírků z pěti bez deště u ohně. Program běžel více méně podle plánu a celá akce vzhledem k podmínkám dopadla nakonec nad očekávání dobře.
A co mi z toho plyne? Že mám kolem sebe nemalé množství lidí, kteří se v případě krize nehroutí, nefňukají, naopak přiloží ruku k dílu. Kteří jsou ochotní jet do neznáma a tam snášet příkoří nejrůznějšího charakteru. Lidi, kteří v zájmu úspěchu akce jsou schopni brát objektivní překážky s humorem. Zjistila jsem, jak moc funkční, příčetní a vstřícní jsou lidé, kteří s námi na tábor jezdí. Dokonce to bez velkých stížností přestálo i těch pár prarodičů, kteří nám s vnoučaty už několik let dělají společnost a doufám, že budou i nadále. A u posledního ohně jsem se dojala jako každý rok. Letos možná o něco více. Tak příští rok snad zase v Peruci.
Co se stalo: všechno běží, všichni vědí, co mají dělat, kuchyň nakupuje, účastníci se balí, role rozdány, pohoda. V sobotu po obědě sedáme do auta, mně zvoní telefon a v něm pološílená A., že v Peruci je nějaká jiná parta. Ve zkratce se dozvídám, že na úřadě v Peruci se změnila paní, která má tábor na starosti, a bohužel si dámy nepředaly ten notes, v kterém byla naše rezervace zapsána a nová paní pronajala tábořiště na stejný termín někomu jinému. S paní jsme sice po telefonu čile komunikovaly, ale ta se domnívala, že mluví sice s dvěma lidmi, ale ze stejné party.
Tak jsme zase z auta vysedli a já začala obvolávat všechny účastníky, že Peruc se ruší a dál se uvidí. Lidé sice překvapeni, ale nikdo neřekl ani popel, sami nabízeli, že obvolají další, několik z nich dokonce začalo ihned googlit náhradu. Náhradu pro 70 lidí - podle mě totální utopie. Mezitím se ještě ozvala Š., že kdo chce, ať nevybaluje a rovnou přijede na jejich letní haciendu nedaleko Vraného. A začaly se dít věci... Dvě účastnice zájezdu byly úspěšné a našly náhradu, kam bychom se mohli VŠICHNI na týden vrtnout. Na výjezdním zasedání u Vraného se nás sešlo neuvěřitelných devět jednotek. Děti zahučely v bazénu, honily místní přítulná koťata a rozprostřely se po zahradě a my dospělí jsme narazili sud určený do Peruce a začali řešit, co dál. Los nakonec padl na objekt letního tábora u Staré říše na Vysočině, kde byl pan správce ochotný od nás odebrat i většinu nakoupených potravin, což celou akci "kulový blesk" značně zlevnilo. Rozhodnuto, A. celé odpoledne telefonuje s panem správcem a dojednává podrobnosti, obesíláme ostatní a v neděli, resp. v pondělí můžeme vyrazit. V sobotu nakonec proběhl i moc fajn večírek, v neděli hostitelka uvařila pro všechny guláš, vyrazili jsme na výlet do nedaleké Japonské zahrady a celkově to bylo rozhodně příjemnější, než kdybychom všichni zůstali nasraní doma.
Zkrátím to. Tábor u Staré říše se vyznačoval totáčskou koncepcí "velkotáborů", rekonstruovanou jídelnou a pokoji se starým vybavením. V zásadě by se nemusel tolik lišit od Peruce, kdyby ovšem správa tábora nevykazovala jistá specifika, konkrétně že se o tábor nikdo moc nestará: v dolním baráku téměř nefunkční záchody, pokoje neuklizené, v dolním baráku i značně zatuchlé, v horním baráku sociálky také nebyly zrovna v kondici. Pan správce se ukázal být alkoholikem, který nás neustále přesvědčoval, že všechny problémy se vyrojily teď a pevně doufám, že zkazky o tom, jak tam běžně jezdí 200 dětí, si vymyslel. S neodtékajícími záchody a sprchami jsme nic neudělali, nefunkční žárovky v dolním baráku jsme si po bezvýsledných urgencích vyměnili sami. Ale zas nám pan správce pomohl sehnat správný typ narážečky, když jsme koupili špatný sud. Taky rád dokola sekal již posekaný trávník, pečoval o minibazén a sděloval nám, jak těžký život správce má a co všechno je problém. Zejména pro A., která se správcem komunikovala, to bylo poněkud náročné, ale těžko čekat od objektu, který má v plné sezóně kapacitu přijmout ze dne na den 70 lidí, bezproblémový provoz, žeáno. Na druhou stranu ale tábor nabízel alespoň malý bazén, opravdu krásné okolí, velmi použitelné lesy jak na hry tak na houby, koupací rybník 15 min od tábora. S druhým přítomným táborem jsme přes obavy bez problémů koexistovali a vzhledem k absenci společenské místnosti nás Pán Bůh opravdu miloval - dopřál nám pět večírků z pěti bez deště u ohně. Program běžel více méně podle plánu a celá akce vzhledem k podmínkám dopadla nakonec nad očekávání dobře.
A co mi z toho plyne? Že mám kolem sebe nemalé množství lidí, kteří se v případě krize nehroutí, nefňukají, naopak přiloží ruku k dílu. Kteří jsou ochotní jet do neznáma a tam snášet příkoří nejrůznějšího charakteru. Lidi, kteří v zájmu úspěchu akce jsou schopni brát objektivní překážky s humorem. Zjistila jsem, jak moc funkční, příčetní a vstřícní jsou lidé, kteří s námi na tábor jezdí. Dokonce to bez velkých stížností přestálo i těch pár prarodičů, kteří nám s vnoučaty už několik let dělají společnost a doufám, že budou i nadále. A u posledního ohně jsem se dojala jako každý rok. Letos možná o něco více. Tak příští rok snad zase v Peruci.
16.8.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 16.8.2016. Počet zobrazení: 1428