Pátek je malá sobota. A tak beru vždycky v pátek Olinku ze školky po o a ani Tonda s Haničkou už nemají žádné kroužky, takže úderem druhé je mám doma komplet. Nic nemusíme. Tonda má povolený tablet a holkám ochotně pustím pohádky. Trochu se povalujeme, žádné úkoly, příprava na druhý den, je to super! Asi tak do tří. Pak už začnou být děti rozjívené a já se začínám cítit blbě, že nic nedělám, i když je ten pátek.
Takže jsem si na sebe záměrně upletla bič: páteční odpoledne věnujeme vycházkám. Vycházkám, na které se mi pravidelně nechce, ale je to jediná možnost jak je nezabít a jak nebýt zcela zbytečně protivná. A taky jak se vyhnout domácím pracem nebo tvoření s dětmi. A abych si to pojistila, sdělila jsem toto pravidlo i dětem. Takže v případě, že by mé odhodlání upadalo, ve střehu mě pořád budou držet dotazy, kam dneska půjdem, když je ten pátek. Snad se mi to podaří udržet i přes zimu.
Většinou než se všichni nasvačí, vyčůraj, oblečou, než si Olinka najde všchny figurky, co potřebuje do kabelky a než se Tonda rozhodne, který autobus si vezme s sebou, prostě než se vyprdelíme, tak jsou čtyři, ale to pořád máme 2-3 hodiny času. A s podivem zjišťuju, že nová (nebo aspoň zapomenutá) místa lze objevit i u nás v lese, příp. v blízkém okolí.
Tak jsme třeba zjistili, že nejkrásnější výhled na Prahu je z Vidoule zeshora z pole (a taky že se Praha opět topí v hnědožluté mlze) a že podzimní slunce kreslí fantastické barvy.
20.10.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 2.11.2018. Počet zobrazení: 1110
