Ondřejovský triatlon
28.8.2016
Každý rok koncem srpna podstupujeme torturu zvanou Ondřejovský triatlon. Naše sportovní referentka M. se před skoro 15 lety rozhodla, že nás nenechá shnít a uspořádala první triatlon. A od té doby se to s námi táhne. Nikoho to moc nebaví, mnozí z nás ten závod bytostně nesnáší, ale stejně se nás nakonec na startu sejde alespoň 15. Tvrdíme, že jenom chceme udělat M. radost, ale pravda je taková, milý deníčku, že nikdo nechce být za sraba. A všichni "tajně" trénují.
Do Ondřejova k M. jezdívám s dětmi dřív, abych si to tam ještě v klidu užila. Letos jsme se stihly vypravit k sousedům do bazénu, na náměstí na zmrzlinu, upekly jsme s dětmi koláč a děti nadšeně zalévaly zaleninu na záhonech a večer jsme si s M. moc fajn popovídaly. No, nečekala jsem, že půjdeme spát v půl čtvrté a že hned první odpoledne až večer zmizí dvoulitrovka stáčeného rulandského, ale to kuře jsme prostě musely upéct, chápete. Byl to moc příjemný rozjezd, protože v pátek už najíždějí borci i doprovod, vaří se hromadná polívka na sobotu po závodě, řeší se pivo, zaléhací pořádek a už to jede.
V pátek večer se vedou silácké kecy, v sobotu dopoledne je všem špatně a všichni nadávají na M., do čeho nás to zas uvrtala. Potom se odjede závod a odpoledne zase vedeme silácké řeči a jsme šťastní, že to máme za sebou. Letos jsme jeli ve 30stupňovém vedru. Kupodivu jsem se v rybníce neutopila, ale vzhledem k tomu, že jsem na kole seděla naposledy na triatlonu 2014, jsem si ve střímelickém kopci musela třikrát zastavit a pětikilometrový úsek v poledním slunci jsem běžela déle než svůj tréninkový šestikilometrový okruh. To jen pro dokreslení mého výkonu. Kupodivu jsme přežili všichni, vč. největšího frajera závodu - mého táty (nemusím tady uvádět, o kolik mě letos trhnul, že?).
A odpoledne ještě dětský závod. Tonda přistoupil i na plavání, naštěstí Haniččina kategorie neplavala. Tonda je narozen tak blbě mezi kategorie, takže na jeho (i moje) přání byl zařazen mezi starší děti. Dopadlo to dle očekávání - nevyhrál. A plakal. Přes veškeré psychologické přípravy, rozhovory a pozitivní příklady (podívej, já jsem dojela úúplně poslední a nepláču a jsem dokonce spokojená). Tohle si prostě chlapec musí odžít.
Hanička zas ve své kategorii naopak zvítězila, neb ač skoro o půl roku mladší, tak měla kolo lépe zvládnuté než soupeř a tak si v běhu i přes oteklou nohu zvládla udržet náskok. Celá zářila, že vyhrála. Což samozřejmě zrovna nepomohlo bratrovu rozpoložení, ale ono jim to oboum prospěje.
No a pak už zas krásný a letos příjemně komorní hudební večírek, v neděli koupání, společný oběd v hospodě, rajóny a domů. Na triatlon každý rok nadávám už od března, kdy lze začít trénovat a nakonec je to vždycky moc fajn akce. Ale nikomu to neříkejte!
Každý rok koncem srpna podstupujeme torturu zvanou Ondřejovský triatlon. Naše sportovní referentka M. se před skoro 15 lety rozhodla, že nás nenechá shnít a uspořádala první triatlon. A od té doby se to s námi táhne. Nikoho to moc nebaví, mnozí z nás ten závod bytostně nesnáší, ale stejně se nás nakonec na startu sejde alespoň 15. Tvrdíme, že jenom chceme udělat M. radost, ale pravda je taková, milý deníčku, že nikdo nechce být za sraba. A všichni "tajně" trénují.
Do Ondřejova k M. jezdívám s dětmi dřív, abych si to tam ještě v klidu užila. Letos jsme se stihly vypravit k sousedům do bazénu, na náměstí na zmrzlinu, upekly jsme s dětmi koláč a děti nadšeně zalévaly zaleninu na záhonech a večer jsme si s M. moc fajn popovídaly. No, nečekala jsem, že půjdeme spát v půl čtvrté a že hned první odpoledne až večer zmizí dvoulitrovka stáčeného rulandského, ale to kuře jsme prostě musely upéct, chápete. Byl to moc příjemný rozjezd, protože v pátek už najíždějí borci i doprovod, vaří se hromadná polívka na sobotu po závodě, řeší se pivo, zaléhací pořádek a už to jede.
V pátek večer se vedou silácké kecy, v sobotu dopoledne je všem špatně a všichni nadávají na M., do čeho nás to zas uvrtala. Potom se odjede závod a odpoledne zase vedeme silácké řeči a jsme šťastní, že to máme za sebou. Letos jsme jeli ve 30stupňovém vedru. Kupodivu jsem se v rybníce neutopila, ale vzhledem k tomu, že jsem na kole seděla naposledy na triatlonu 2014, jsem si ve střímelickém kopci musela třikrát zastavit a pětikilometrový úsek v poledním slunci jsem běžela déle než svůj tréninkový šestikilometrový okruh. To jen pro dokreslení mého výkonu. Kupodivu jsme přežili všichni, vč. největšího frajera závodu - mého táty (nemusím tady uvádět, o kolik mě letos trhnul, že?).
A odpoledne ještě dětský závod. Tonda přistoupil i na plavání, naštěstí Haniččina kategorie neplavala. Tonda je narozen tak blbě mezi kategorie, takže na jeho (i moje) přání byl zařazen mezi starší děti. Dopadlo to dle očekávání - nevyhrál. A plakal. Přes veškeré psychologické přípravy, rozhovory a pozitivní příklady (podívej, já jsem dojela úúplně poslední a nepláču a jsem dokonce spokojená). Tohle si prostě chlapec musí odžít.
Hanička zas ve své kategorii naopak zvítězila, neb ač skoro o půl roku mladší, tak měla kolo lépe zvládnuté než soupeř a tak si v běhu i přes oteklou nohu zvládla udržet náskok. Celá zářila, že vyhrála. Což samozřejmě zrovna nepomohlo bratrovu rozpoložení, ale ono jim to oboum prospěje.
No a pak už zas krásný a letos příjemně komorní hudební večírek, v neděli koupání, společný oběd v hospodě, rajóny a domů. Na triatlon každý rok nadávám už od března, kdy lze začít trénovat a nakonec je to vždycky moc fajn akce. Ale nikomu to neříkejte!
4.9.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 4.9.2016. Počet zobrazení: 1328