M. sice letos Bětu ani moc pohlídat nepotřebovala, ale my jsme se nedaly a pobyt v Ondřejově jsme požadovaly. Od úterka jen s Langerovými, ve středu přijela ještě L. s dětmi, že se jen na chvilku zastaví cestou na jejich chatu a už neodjela ("já tu nejsem, já jen projíždím"). Večer dojela majitelka objektu s Bětou a V. s klukama. V. byl jediný chlap, nicméně byl připuštěn vzhledem k náročné rodinné situaci a za podmínek, že se nebude vzpouzet našemu režimu a oslovení "holky".
Akce jak přes kopírák s tou loňskou, až na to, že loni pršelo na začátku a letos na konci. Děti nadšeně chodily pro pivo do džbánku, dokonce si pamatovaly heslo z loňska (jestli to udrží ještě 5-7 let, bude se jim to hodit), v sobotu šly na náměstí vyzvednout pizzu, jednou jsme se vykoupaly v rybníce, jedna vycházka na hvězdárnu, ohýnek, buřty, zpívání, jeden pořádný výlet a jedna pouť. Na výletě do Choderad jsme sice nenašly avizované keřové bludiště, zato jsme se úspěšně zasekli v moc příjemné občerstvovně u Sázavy u jezu. V pátek jsme parádně zmokli cestou z hvězdárny a s překvapením zjistili, že děti už se zvládnou docela hezky samy zabavit i uvnitř, aniž by zdemolovaly interiér.
I letos jsme úspěšně aplikovaly naše léty propracované know how a bylo to moc fajn. A hláška L. "já nevím, já jen projíždím" vstoupí do dějin. Teď už jen odrazit pokusy majitelky objektu, že by si to příště užila s námi, ona pak má různé zbytečně akční nápady.
