Kdysi v únorové hospodě nadhodila čerstvě pracující Monika, že prázdniny už má celkem vyřešené, ale zbývá jí pokrýt druhý týden prázdnin. A jestli bychom třeba nechtěly půjčit Ondřejov výměnou za denní hlídání Běty. Opatrně jsem svolila, dokonce ani ráno po večírku mi to nepřipadalo jako úplně blbý nápad, a tak jsem akci zapsala do kalendáře. A co je v kalednáři, to platí. Sestava se do léta ještě trochu obměnila, ale akce proběhla.
V sobotu jsme se vrátili z Kysucí a v pondělí dopoledne už jsme frčeli do Ondřejova. Tady na nás čekala Adéla s celou jednotkou, ke které ještě přibyla jedna sestřenice a odpoledne dorazila Anna s holčičkama. Úhrnem tedy 3 matky a 10 dětí, večer dojížděla Monika, kterou jsme pasovaly na tátu - jezdila do práce, na nákup, občas jsme jí udělaly scénu, že jede pozdě. Když se okolojdoucí sousedi podivovali sestavě na zahradě, Anna jim briskně vysvětlila, že "my tu všichni hlídáme Bětu".
Do Ondřejova jezdíme už více naž 20 let. A až letos jsem si uvědomila, že to tam vlastně neznám. Znám trasy, po kterých jedeme nebo běžíme triatlon, rybník, v kterém plaveme triatlon a cyklotrasu z Černého mostu. Ale až tenhle prázdninový týden jsem si konečně pořádně prošla okolí.
V pondělí odpoledne jsme učinili jen krátkou vycházku standard "na nutrie" a pak okolo zpět. V úterý dopoledne jsme vyrazili na hvězdárnu. Překvapilo mě, jak je areál hvězdárny příjemný a otevřený a různé satelity, radary a jiná technická zařízení "rozhozená" po lese mě posadily na zadek. Odpoledne jsem holkám zostřila režim - nechala jsem jim děti a vyrazila na otočku do Prahy k zubaři. Snad i díky dopolední vycházce propršené odpoledne úspěšně zvládly a když už hrozila kolize, vystrčily děti v holinách a pláštěnkách do deště.
Ve středu jsme vyrazily na velkolepý šestikilometrový výlet do Hrusic. Namazaly jsme asi 127 sebáků, sbalily hektolitry vody (ještě že nebylo vedro), troje kupované buchty, několik kilo nakrájené zeleniny a sušenek a mohly jsme vyrazit. Cestou jsme si s Adélou notovaly, jak už máme tyhle společné akce dobře zvládnuté. A protože klíčem je udělat si to hezký, neboť nikdo jinej nám to hezký neudělá, zahájily jsme výlet zastávkou na zmrzlinu v cukrárně na náměstí. U dětí jsme získaly cenné body, ale hlavně jsme si daly kafe. Pak přes náměstí, pod hvězdárnou s vyhlídkou na Posázaví a na druhé straně na obří satelity a lesem z kopce dolů. Svačina na pasece, hry policajti - nálet - povodeň, závody, cestou nespočet miniaturních žab v lese, ale i krásná ještěrka... Ke konci trocha džungle ostružiní a kopřiv, pak kousek nahoru a přes pole a už vidíme Ladovy Hrusice. Celou dobu s sebou táhnu v batohu Manducu, abych mohla Olinku vzít na záda, leč dítě tvrdošíjně odmítá. Nakonec to u šla celé. Jako jo, jsem na ni samozřejmě pyšná, milý deníčku, ale moje nervy! Na začátku vsi začíná pršet. Oblíkáme bundy a přesouváme se různě pod stromy. Žít v obci s Ladovým dědictvím není asi zrovna lehké a ani hystericky udržovaná ladovská "malebnost" nezaručuje vkusnost. Na návsi ženeme smečku do hospody se značně nevkusnou výzdobou á la Lada, děti si dávají limonádu a my zasloužené pivo a za třčtvrtě hodiny nám jede autobus zpátky do Ondřejova. A protože je na náměstí pouť, kterou dětem slibujeme už od příjezdu a zrovna neprší, nezbývá nám než svolit. Když to není řvoucí Matějská, tak proč ne?
Ve čtvrtek necháváme oddechové dopoledne, odpoledne podnikáme krátkou a údernou vycházku s koloběžkama ke vzdálenější kupoli hvězdárny. Ta je samozřejmě zavřená, ale cestou debatujeme o dalekohledech a dalších hvězdárnách a sníme o dospěláckém výletě na hvězdárnu. Na místním hřišti organizujeme několik závodů, neb děti je třeba utavit a cestou zpátky akorát potkáváme "tátu", která zrovna dorazila z Prahy.
V pátek už s námi přes den "táta" Monika zůstává a chystáme se k odjezdu. V praxi to vypadá tak, že nejdřív si Monika vezme holky s koloběžkama a jde si zaběhat, pak ještě přesvědčí mě, že je to krásná trasa. V poledne se vracím přes náměstí a u přechodu k cukrárně potkávám celý gang.
"Kam jdete?"
"Pro pizzu!"
"Ale pizzerie je přeci támhle!" ukazuju cca 200 m zpátky.
"My víme, ale šli jsme na přechod."
Wow. Chvilku to trvalo, ale nakonec oběd donesli. Já jsem si mezitím vzala mrňavky, které byly uražené, že nesměly s velkýma, a došly jsme společně aspoň pro pivo do džbánku. Pak velmi letmý start, balení, rajony, závěrečné kafe a z Ondřejova jsme odjížděli v šest odpoledne...
Počasí bylo spíše chladné (z pohledu aktuálních 32 stupňů vlastně krásné), občas sprchlo, ale i tak to byla přímo esence prázdnin. Výlety, namazané rohlíky, koloběžky, večer oheň, buřty, kytary, nějaké ty zahradní práce, běhání v holinkách, pouť na náměstí. Dokonce jsme jednou děti poslaly do místní hospody, kde nás dobře znají, pro pivo ("kdyby vám to nechtěli dát, řekněte, že jste od Maňáků"), což bylo velké a slavné dobrodružství. Do toho samozřejmě dospělácké večírky, dvě osvěžující návštěvy skutečných tatínků, probraly/i jsme všechny otázky života, vesmíru a vůbec (třeba velikost úborů beachvolejbalistek)... Bylo to intenzivní, ale skvělé. Myslím, že akce "my všichni tu hlídáme Bětu" se uchytí i v budoucích letech a létech.
