Loni na akci "my všichni hlídáme Bětu" jsme se, sedíce u Aperolu ve Hvězdonickém kempu, kolektivně zasnili a naznali, že už je čas na dětskou vodu. Rok se s rokem sešel a voda, coby nízkoprahová akce bez nutnosti velkého zařizování, se zdála jako ideální akce po koroně. Stanovili jsme termín, řeku, zařídili lodě, koukli na předpověď počasí, na poslední chvíli změnili řeku, znovu zařídili lodě a mohli jsme vyrazit. Zatímco na Ohři to vypadalo, že bude lejt furt, na Sázavě byla naděje, že občas pršet přestane. A tak jsme se ve čtvrtek večer sešli v kempu v Horce. A já byla za tu Sázavu moc ráda. Jednak to pro mě byl nostalgický návrat - v Horce začínala moje první voda bez dospělých (pravěk - tuším že to bylo v roce 1997) a jednak jsem byla ráda, že své vodácké umění opráším na tak jednoduché řece (čti samej volej). Jsem sice velmi zkušený háček, ale jednak jsem na vodě byla naposled před 11 lety a na zadáku jsem jela jednou a to ještě se super zkušeným háčkem na přídi. Ale rozjezd dobrej a příští rok si troufnu i na tu Ohři.
Po příjezdu jsme postavili stany a vyrazili do kempové hospody, děti mezitím spokojeně vlály a vůbec nás nepostrádaly. V noci se rozpršelo a u hospody žádný přístřešek, takže po uspání dětí byl večírek s lahví rumu v přilehlé vlakové zastávce jak zamlada. V pátek ráno lilo a lilo. Nesnáším auta v kempu u stanů, ale tentokrát nás zachránila. Snídali jsme pod otevřenými kufry aut, děti lítaly v pláštěnkách a holinách v kempu a čekali jsme na jedenáctou. Ta totiž jak známo rozhodne, ale hlavně nám po jedenácté jel vlak nahoru do Chřenovic, kam jsme měli objednané lodě. A opravdu úderem jednácté přestalo pršet. V Chřenovicích se nám povedlo otevřít hospodu, takže pivo, limo, párek, převzali jsme lodě, sestavili posádky, provedli instruktáž a mohli vyrazit. V instruktáži jsme děti poučili o všem, co by vodák měl vědět: zdravíme se "Ahoj". Loď řídí zadák, uprostřed sedí porcelán a na přídi je háček. Ten má být blbej a silnej a za všechno může. Dále co je to koníčkovací šňůra, souloď, kdo drží loď, jak se drží pádlo a jelo se.
Řeka celkem tekla, děti nadšené a my taky. Já jsem se, milý deníčku, dokonce trochu dojímala, že na přídi mi háčkuje můj syn a mile mě překvapilo, že jeho pádlování už není jen míchání vody, ale na rychlosti plavidla je znát. Tonda se své role háčka zhostil velice zodpovědně a s nadšením plnil všechny háčkovské povinnosti - držení lodě, hlášení překážek na trati apod. Závěrečný volej už byl teda trochu navíc, ale aspoň budou děti vědět, čeho si na vodě vážit. Po zakotvení v kempu se velké holky rozhodly, že se musí vykoupat, a Hanička mi oznámila, že jde taky. Než jsem se vzpamatovala, dítě plavalo za velkýma holkama. V půlce řeky jsem ji otočila zpátky, ale i to bylo pozdě. Voda byla studená a Hanička stihla jen přidušené "mami" a už z ní čouhaly jen oči, nos a brada. Takže mi nezbývalo než pro ni skočit. Aspoň že jsem byla pořád v oblečení do lodi...
Večer jsme využili, že neprší a udělali si věčírek u ohně, ráno jsme ale balili všechno mokré po nočním dešti. Věci jsme naházeli do aut, ta jsme vyparkovali před kemp a mohli jsme vyrazit. Na ten den jsme měli naplánováno asi 14 km, což není málo. Cestou ale taky hospoda a dokonce dva sjízdné jezy, z toho jeden luxusní šlajsnou přímo v kempu s ikonickým názvem Omaha. Dojížděli jsme za hustého deště, předvoj vytáhl lodě na břeh, háčci dostali peníze na horkou čokoládu a instrukce, že starší děti mají hlídat ty menší a počkat na ostatní posádky. Zadáci si vzali roušky, peníze a klíče od aut a mazali na vlak, kterým dojeli pro auta. Po návratu jsme postavili stany, děti se opět zcela rozprskly po kempu, my jsme si dali první pivo. Nabídka u stánku tentokrát nebyla friťák na sto způsobů, ale jednoduchá, ale moc dobrá jídla z grilu, i ty ohřívané palačinky byly kupodivu chutné. Do toho další dvě party s kytarou a přes vydatý déšť proběhl společensky i hudebně velmi kvalitní večírek. Zkrátka vylodění na Omaha Beach proběhlo úspěšně.
V neděli bohužel samý volej a vidina sjízdného jezu se rozplynula hned s prázdnou šlajsnou v Kácově, kde nás navíc vcucnul místní pivovar. Chvíli jsme honili čas, ale pak jsme naznali, že s obědem to do plánovaného cíle nestihnem. A že vlastně ani nemusíme. Tak jsme zavolali do půjčovny a za hodinu si přijeli pro lodě, dokonce i ten příplatek za původně plánované nestandardní vyzvednutí lodí nám vrátili. Oběd byl vynikající, děti si spokojeně hrály na jezu, my jsme si mezitím stihli dát kafe a pak už jen vlakem vyjet nahoru k autům.
Děti nadšené, dospělí nadšení, takže akci jsme zhodnotili jako mimořádně povedenou a rozhodně hodnou opakování. A co teprve, až pojedeme něco, co teče, třeba tu Ohři! Už se těšíme.
