V zimě L. P. 1991 (asi) jsem s rodiči poprvé vyrazila na lyže do Rakouska. Nevím, jestli jsme jeli ještě béžovou stodvácou nebo už bílým favoritem, ale bylo to velké. Lyžařsky jsem vyrostla na Žalém v Krkonoších. Od parkoviště se šlo asi 300 m v přeskáčích a s lyžemi na zádech po asfaltce prudce do kopce, celý den jsme mydlili dvě mizerně upravené sjezdovky s pomou a kotvou, často vydřené až na trávu a večer jsme šplhali asi 3 km herlíkovickým kopcem zpátky do chalupy. A najednou jsme přijeli do Obertauern, kde na překonání krátké rovinky od parkoviště k lanovce bylo natažené "nekonečné lano", za které se lyžař chytí a popoveze, aby nemusel ani kousek šlapat, všude sedačkové lanovky, některé už tenkrát "s kobercem". A samozřejmě perfektně upravené sjezdovky a manšestr. Připadali jsme si jak v Jiříkově vidění a já jsem zjistila, jak vypadá "vopravdický lyžování". Od té doby jsem sjezdila spoustu středisek a pochopila jsem, že Obertauern nejsou ani největší ani nejmodernější lyžařský resort, ale už navždy pro mě zůstanou etalonem lyžování. Úplně tajně jim s mámou něžně říkáme "Obří Tauřičky". A od té doby mi taky v Čechách bohatě stačí běžky a na sjezdovky si počkám jednou za sezónu do Rakouska.
Takže při výběru naší první samostatné rodinné zahraniční lyžařské dovolené jsem měla jasno. Děti musí vidět Obertauern. Ubytování přímo ve středisku za rozumné peníze jsme nenašli, tak jsme se ubytovali v apartmánu v nedaleké vesnici Altenmarkt. Skvělá volba – narozdíl od Obertauern to byla skutečná vesnice, kde žili skuteční lidé. Takže jsem ráno chodila do pekárny pro čerstvé housky, večer jsme si mohli zajít na pivo nebo horkou čokoládu, byl tu i nezbytný krámek se suvenýry a to vše na skibusu, který nás za 20 minut vyplivl u lanovky. Děti se k loňskému Germknödl mit Vanillasauce se přiučily další důležitá slovíčka: Fritatensuppe, Haisse Schokolade mit Schlagsahne, Kaiserschmarn a Wurst mit Senf und Semmel.
Ač ani v Rakousku zima za moc nestála, výhodou Obertauern je, že jsou fakt vysoko – dolní stanice lanovky je skoro 1 700 m.n.m. Není to ultra-moderní středisko, lanovky tu najdete od těch, na kterých jsme možná jezdili už při první návštěvě velkého lyžařského světa v roce 1991, přes klasické "s bublinou", až po super-rychlé automatické "osmi-jetky". "Vajíčko", kde se musíte zouvat z lyží, jen jedno a jako bonus jedna skvělá strašidelná stezka pro malé lyžaře. A oproti Flachau a jiným mega-střediskům jsou Taury i levnější, přitom už zcela dostatečné. Děti už jezdí skvěle – Hanička lépe než já, Tonda ještě musí poladit styl, ale sjede cokoliv a Olinčin doprovod už si taky v pohodě zalyžuje. Čtyři celé dny lyžování, čtyři dny azuro. Neuvěřitelné. Ještě jsme se nezačali nudit, ale stačilo to. Ve středu odpoledne jsme si dali poslední horkou čokoládu v oblíbené restauraci, zatáhlo se a mohli jsme jet domů. Kolem čtvrté jsme nasedli do auta, sjeli do jarního údolí a s nutnou zastávkou v McDonaldu jsme vyrazili do deštivé a šedivé Prahy. Bylo to super.
