Velmi populární vystava Krištofa Kintery v Rudolfinu. Tušíce, že v neděli odpoledne bude na výstavě, která je hitem sezóny a ještě zdarma, peklo, jsme vyrazili hned ráno. Tedy dopoledne. V půl jedenácté jsme vstupovali do Rudolfina a rozhodně jsme nebyli sami. Ale pořád to ještě šlo. Výstava je skvělá: hravá a přitom vlastně naléhavá. V těžkém a úctyhodném Rudolfinu je trochu provokativní, ale ne nepatřičná a je znát, že autor s prostorem Rudolfina počítá a respektuje ho. No dobře, uznávám, nejsem úplně kritická, mám pro Kinteru slabost.
Děti tu byly už před týdnem s B&D, takže mě táhly od exponátu k exponátu a mluvily a mluvily. U Public Jukeboxu přišly na to, že ty kuličky polystyrenu skvěle "sněží", takže jsme k pobavení personálu i návštěvníků z výstavních prostor vycházeli řádně zasněžení a kuličky polystyrenu nacházím ještě dva dny po akci. Z nervózních stromů byla Olinka značně nervózní, totiž stěžovala si, že se bojí. A dále byly k vidění části dílny, poznámky k přípravě výstavy a vedle velkolepých instalací i spousta jemných a vtipných obrazů a artefaktů, na které mi bohužel nebylo dopřáno dost času. Ve vstupní hale jsem neodolala a zakoupila si obsáhlý katalog k výstavě a těším se, že až sem příště půjdu bez dětí, prohlédnu si i ta jemná zákoutí umělcovy duše.
A děti říkaly, že po výstavě se chodí do Kočičí kavárny, tak jsme teda šli. Pak ještě dvě hodiny na hřišti a domů.
18.9.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 19.9.2017. Počet zobrazení: 1574
