Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Aby nám samým čekáním na Ježíška nejeblo... 2

23.12.2018

Neděle. Do Ježíška pořád strašně daleko... Vyrážíme do Prokopáku zkontrolovat, jestli i letos bude dřevěný betlém. Vlakem do Jinonic, kde vystupujeme na nové zastávce, která už není "in the middle of nowhere", ale u metra. Zastávka na sídlištním hřišti, pak do starých Butovic, odbočka ke kostelu a hřbitovu a pak přes suchou nádrž směrem k Prokopáku.

Byla jsem trochu nervózní, jestli betlém už bude stát, ale dobře to dopadlo. Ještě nebyl kompletní, ale aspoň jsme mohli poděkovat přímo tvůrcům postaviček a viděli jsme jak se usazuje krtek. :) Výstup z vesnické idyly Nové vsi na hranu údolí, kde se otevře obzor a na něm do všech směrů se tyčí paneláky, mrakodrapy, obchodní centra a frekventovaná Jeremiáška, je fascinující. Prošli jsme kolem nádrže se světovým názvem Asuán a z Butovic dojeli autobusem na Vidouli. Odtud pěšky na naši stranu kopce a domů. Nic složitýho, ale vyvenčeno, unaveno, můžeme pustit japonskou Cestu do fantazie.

PS pro Lach: tohle C. rozhodně nepouštějte, to by nemusela rozchodit. ;) Bála se i celkem nebojácná Hanička. Ale je to boží!

25.12.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 25.12.2018. Počet zobrazení: 1120

Komentáře

Autor: Lach
Vloženo: 26.12.2018 4:23:41
Cestu do fantazie miluju, ale v kině jsem se u ní kdysi bála i já, a to mi bylo přes dvacet.
Dětem zatím určitě pouštět nebudeme, a Princeznu Mononoke teprv ne - u té se svého času neutišitelně rozplakala asi devítiletá Ronja poté, co umřel "ten bizon" (divočák lord Ototo). Jinak ji ovšem velice doporučuji.