"Nechte maličkých přijíti ke mně... Maličcí přišli a co teď s nimi?" Přesně takhle začínal článek o vzniku Bystřiček v Almanachu TAKu. Ve stejném Almanachu je i článek o tom, jak z Bystřičky vznikli "Apači" - tedy oddíl, s kterým jsem prožila několik senzačních táborů na louce v Jižních Čechách.
Bystřičku už máme hotovou (Peruc) a děti odrůstají a na táboře pro rodiče s předškolními dětmi už pro ně opravdu není vyžití. Resp. vyžití je, ale ne dostatečně náročné a s namachrovanými školáky pak není k vydržení. A protože jich je hodně, visel ve vzduchu další logický postup. Po dlouhém a velmi nelehkém rozhodování jsem tu rukavici nakonec zvedla: letos jedeme na první VELKÝ TÁBOR. Pochyb je spousta, práce s táborem taky, ale nejsilnější bylo uvědomění, že se tam chci vrátit. Že tu energii, kterou jsme tam před lety dostali my, tam chci vložit zpět. A že bych opravdu špatně snášela jezdit na NÁŠ tábor jen v roli hosta. Jak dobré nebo špatné to rozhodnutí bylo, se teprve ukáže, ale určitě to bylo rozhodnutí dobře promyšlené.
Takže teď chodím na různá školení, učím se potřebné zákony, předpisy a čtu si o základech pedagogiky, s ostatními táborovými šéfy řeším stav plachet a přípravu tábořiště, šílím, že mi to žere hroznýho času a střídavě se těším a bojím.
A některé soboty samozřejmě trávím na výletech se svými i cizími dětmi. Někdy to úplně nevyjde podle našich představ, ale nejsme másla, takže se prostě jde. Třeba v dešti na Tetín. Stoupáme bahnem od Berouna, v dešti obědváme na tetínské návsi a shlížíme do údolí Berounky. Říční kaskádu v oblasti Koda si někteří prohlíželi tak důkladně, až jim nateklo do bot vrchem a rychlý přesun od vlaku na náves v Srbsku, odkud jela náhradní autobusová doprava, byla taková pěkná tečka za tím naším případem. Všechny děti jsme vraceli zabahněné aspoň po zadek, některé i v obličeji. Ale snad spokojené. Ovšem večerní odměna v podobě domácího kina s popcornem byla po bahnitém dni obzvlášť sladká. Nádech - výdech. Aneb život je v kontrastech.
V neděli pak vysvitlo slunce a my vedoucí jsme se mohli zavřít do školní třídy, kde jsme se věnovali plánování tábora. Ale následné první jarní posezení v zahradní restauraci Klamovka bylo až euforické. Kolem třetí dorazil zbytek smečky a Klamovka se opět osvědčila jako základna pro dozor dětí na nedalekém hřišti. Nedělní jaro bylo sice jen takové demo, ale na to, aby si Hanička velmi kvalitně rozbila koleno to úplně stačilo. No a pak se zas zatáhlo a další týden jsme nosili zimní bundy. Ale ono to přijde.
29.3.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 29.3.2019. Počet zobrazení: 989
