Nádech - výdech
19.4.2021
Strašný haló kolem rotační výuky jsem nesdílela. Lepší než nic, z hlediska šíření nákazy to taky dává smysl a děti zvládnou cokoliv, když z toho rodiče nebudou dělat téma. S testováním v principu problém nemám, jen škoda, že s těmito testy je k ničemu. Ale s pánebohem, ať se v nose pošťouraj, jen je mi líto učitelek, které u téhle potěmkinády musí asistovat.
Vyhrála jsem jackpot: Olinka je předškolák, takže školka je pro ni otevřena nepřetržitě a Tonda s Haničkou nějakým zázrakem spadli do stejné rotační skupiny. S ničím takovým jsem vůbec nepočítala, ale je to milé. A ještě nastupovali hned ten první týden. Hanička nemohla dospat, jak se těšila, Tonda byl otrávenej, protože... Vlastně nevím proč. Každopádně se vrátili oba nesmírně spokojení. Tonda dle očekávání znovu nastavuje vztahy, nějak si nemůže vzpomenout, jak se to s ostatními dětmi dělá, ale to si snad sedne. Ve čtvrtek už šel dokonce s klukama na hřiště. V pondělí oba líčili první školní den dědovi: Tonda do detailu popsal testování a pak všechna školní opatření a ani když už se děda chtěl dobrat pointy (...no a byl jsi teda pozitivní nebo negativní?), tak se nenechal zviklat: "počkej, ještě jsem ti to nedopověděl." Hanička pak do telefonu jen vesele zašvitořila "mě to testování hrozně bavilo. Hihihihi, tak čau."
Olinka mi v pondělí vysvětlovala, že si ve čtvrtek musí přinést nějakou venkovní zábavu, protože jinak je čekání na výsledek testu nuda. Ve čtvrtek problém vyřešily zapomenuté rukavice, pro které si tedy v průběhu čekání s tatínkem akorát došli a další pondělí už si vzali křídy.
No a já, milý deníčku, jsem se toho prvního pondělí taky nemohla dočkat. Během toho týdne jsem byla dvakrát v kanceláři, zbylé dny jsem pracovala V KLIDU a nerušeně doma. A pokaždé se v jednu divila, když zarachotil klíč v zámku, že už je tolik hodin. Týden uplynul jak voda a jsme zas on-line. Někde jsem četla, že ze střídání on-linu a prezenční výuky budou děti zmatené. No, první distanční pondělí jsem byla zmatená hlavně já. Každopádně ten týden stačil na to, abych si zas vzpomněla, jak moc mě všechny ty onlajny serou. Ale prý nejhorší je, když to člověku přestane vadit, což jsem na nás už dost pozorovala. Tak asi dobrý.
A jako humorná tečka a závan normálních časů v pondělí dorazil od Tondovy paní učitelky mail, že "ve třídě se vyskytly vši". S některými životními jistotami nepohne ani covid. Smála jsem se nahlas.
Strašný haló kolem rotační výuky jsem nesdílela. Lepší než nic, z hlediska šíření nákazy to taky dává smysl a děti zvládnou cokoliv, když z toho rodiče nebudou dělat téma. S testováním v principu problém nemám, jen škoda, že s těmito testy je k ničemu. Ale s pánebohem, ať se v nose pošťouraj, jen je mi líto učitelek, které u téhle potěmkinády musí asistovat.
Vyhrála jsem jackpot: Olinka je předškolák, takže školka je pro ni otevřena nepřetržitě a Tonda s Haničkou nějakým zázrakem spadli do stejné rotační skupiny. S ničím takovým jsem vůbec nepočítala, ale je to milé. A ještě nastupovali hned ten první týden. Hanička nemohla dospat, jak se těšila, Tonda byl otrávenej, protože... Vlastně nevím proč. Každopádně se vrátili oba nesmírně spokojení. Tonda dle očekávání znovu nastavuje vztahy, nějak si nemůže vzpomenout, jak se to s ostatními dětmi dělá, ale to si snad sedne. Ve čtvrtek už šel dokonce s klukama na hřiště. V pondělí oba líčili první školní den dědovi: Tonda do detailu popsal testování a pak všechna školní opatření a ani když už se děda chtěl dobrat pointy (...no a byl jsi teda pozitivní nebo negativní?), tak se nenechal zviklat: "počkej, ještě jsem ti to nedopověděl." Hanička pak do telefonu jen vesele zašvitořila "mě to testování hrozně bavilo. Hihihihi, tak čau."
Olinka mi v pondělí vysvětlovala, že si ve čtvrtek musí přinést nějakou venkovní zábavu, protože jinak je čekání na výsledek testu nuda. Ve čtvrtek problém vyřešily zapomenuté rukavice, pro které si tedy v průběhu čekání s tatínkem akorát došli a další pondělí už si vzali křídy.
No a já, milý deníčku, jsem se toho prvního pondělí taky nemohla dočkat. Během toho týdne jsem byla dvakrát v kanceláři, zbylé dny jsem pracovala V KLIDU a nerušeně doma. A pokaždé se v jednu divila, když zarachotil klíč v zámku, že už je tolik hodin. Týden uplynul jak voda a jsme zas on-line. Někde jsem četla, že ze střídání on-linu a prezenční výuky budou děti zmatené. No, první distanční pondělí jsem byla zmatená hlavně já. Každopádně ten týden stačil na to, abych si zas vzpomněla, jak moc mě všechny ty onlajny serou. Ale prý nejhorší je, když to člověku přestane vadit, což jsem na nás už dost pozorovala. Tak asi dobrý.
A jako humorná tečka a závan normálních časů v pondělí dorazil od Tondovy paní učitelky mail, že "ve třídě se vyskytly vši". S některými životními jistotami nepohne ani covid. Smála jsem se nahlas.
19.4.2021 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 20.4.2021. Počet zobrazení: 708