Prázdniny již tradičně zakončujeme letním silvestrem. Letos ve Vysokém nad Jizerou ve složení 7 matek a 15 dětí od 3 do 8 let. Ubytování velmi luxusní a příjemné, na zahradě celkem velkorysé hřiště, to vše na konci neprůjezdné oblasti. Shodly jsme se, že s koncem prázdnin už nechceme vyřídit ani děti ani sebe, takže výlety byly přiměřené a v hospodě i v cukrárně na náměstí už jsme byli málem za štamgasty. Společné vaření, děti se rozpustily a my měly paradoxně víc klidu než doma.
Zahájili jsme výletem na rozhlednu U Borovice. Přes louky a pastviny do Vysokého, tady jsme si dali pivo a limonádu a pak jsme po zelené klesali a klesali. Údolí podél potoka bylo sice malebné, ale pak nás samozřejmě čekal výstup po žluté zpět na hřeben. U rozhledny jsme rozbili tábor, vylezli jsme nahoru, já se zas dojala s pohledem na krkonošské hřebeny a kolem čtvrté jsme se popovezli autobusem do Vysokého. Odtud zpět "domů". Celkem to bylo asi 8 km, Olinka to celé ušla po svých!
Ve čtvrtek byla předpověď počasí značně neuspokojivá, takže jsme zvolili lehkou dopolední vycházku přes sjezdovky opět do Vysokého. Od chalupy nahoru, vyhlídka na Vysoké nad Jizerou a Sklenařice a kolem dalších sjezdovek do Vysokého. Cestou jsme natrefili na pozoruhodnou restauraci v hotelu v bývalé Kramářově vile (Kramář je ve Vysokém rodák). Měla sezení venku a velkou oplocenou zahradu nebo spíš celý park a vzhledem k programu jsme usoudily, že polívka a pivo/limonáda nám neublíží. Restaurace i hotel byly úžasné skanzeny totáčského "luxusního" pohostinství. Chlapec, který nás obsluhoval byl sice milý, ale značně nemožný, ale shodly jsme se, že se do této restaurace nebývale hodí.
Na náměstí do Vysokého jsme vpadli tentokrát od severu, zašli do slíbené cukrárny a naprosto v souladu s předpovědí se nebe začalo zatahovat. Než jsme dopily kafe a děti dojedly zmrzliny, začalo lejt jak z konve. Ale není žádoucí být doma příliš brzy, takže jsme ještě zašli do místního vlastivědného muzea. Hýbací betlém, malovaný nábytek, místní odívání, historie místního lyžování (některé exempláře už jsme i my pamatovaly) a řemesla. Klasická lokální expozice, ale spokojenost: jednak miluju Krkonoše a Podkrkonoší, jednak mám na tahle muzea úchylku a v neposlední řadě jsme tu zabili dobrou hodinu. A to se počítá. Za muzeem vyhlášená pekárna, soutěž v plivání pecek a zpátky domů už klasickou cestou "kolem svatého vrtulníka". Vraceli jsme se zase za hustého deště, ale to, že jsme v daném počasí vydrželi venku do čtyř odpoledne, jsme považovaly za velký úspěch.
Kolem Svatého vrtulníka
V pátek poslední vycházka. Nebudeme to hrotit, vyrazíme přes místní louky k Dykově skále a odsud se vrátíme po hřebeni. Cestou opět krásné výhledy, není teplo, ale slunce svítí, po dešti je krásná viditelnost. Cestou si děti vylezly na posed, nasbíraly nespočet šutrů s krystalky a nakonec jsme se ještě rozhodly, že domů se nám stále nechce. A protože cukrárna je pořád dobrá motivace, tak jsme pokračovali po hřebínku do Vysokého pro změnu od východu. Po večeři jsme děti znovu vyhnaly na chvíli ven, pak ještě proběhla dětská narozeninová oslava, a potom samozřejmě dětská party s hudbou, tancem a deskovými hrami. V deset jsme děti konečně nahnaly do postelí a udělaly jsme si ještě svůj závěrečný večírek.
V sobotu jsme se probudili do hustého deště, takže už jsme jen zabalily, když déšť trochu polevil, vystrčily jsme děti v pláštěnkách a holinách ven, naložili auta, udělali zadané rajony, předaly objekt a vzhledem k počasí už jsme rozpustily formaci. Doma si děti s chutí zalezly do pokojíčku a neděli jsme měli na to dát se do hromady před zahájením docházky do institucí.
