Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Lesní hry

12.9.2016

Odjela jsem pryč. V pátek jsem se zabalila, děti nechala muži nebo muže dětem a odjela jsem neznámo kam. Jediné známé bylo místo srazu - hospoda Na Vinici a co máme mít s sebou. Vše pro přežití plus pár drobností navíc. Nic složitýho.

Během Lesních her s nicneříkajícím názvem Nadace 23 jsme simulovali postapokalyptický svět, kdy většinu Evropy ovládli zombie. Zní to velmi vážně, ale většina her byla naprosto blbuvzdorná a hlavně zábavná. Noční štvanice byla přiměřená, s prověřovanými znalostmi geografie to sice nijak slavné nebylo, ale do cíle na skautskou základnu nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem jsme došli. Teplá polívka i (zatím) studené pivo bylo, poseděli jsme u ohně a pak už jsem si ustlala pod obrovským modřínem a přestože noc byla krátká, vyspala jsem se skvěle.

Sobota i neděle soutěžní, totiž přesně tak soutěžní, jak dovolíte - ladili jsme vysílání o průběhu nákazy, vyměnovali kolo u auta, mapovali terén, sháněli léky na různá onemocnění, přečerpávali benzín, stříleli zombie a tak vůbec jsme blbli jak malí. A v mezidobí jsme vedli chytré řeči, zpívali a hráli a samozřejmě byli třeskutě vtipní. Večer u ohně jsem si dokonce přes protesty některých vymohla i několik "starých fláků", ale ke slovu přišla i progresivní hudba nás, "mladých" (toto označení mi na TAKu připadá čím dál humornější, ale užívám si to, to zas jo).

Sešlo se nás přes třicet dospělých jedinců různého stáří, intelektu i zdatnosti. K tomu krásné počasí (chvílemi až moc), mezitrasová i mezigenerační družba a zejména povedené večírky a břitký humor. Prostě skvělý víkend. Pro mě ještě s bonusem absence jakýchkoliv dětí. Celou dobu jsem mohla mluvit s ostatními lidmi a nikdo mě neomezoval, večírek jsem si mohla užít do hořkých konců, aniž bych si to celou dobu kazila myšlenkami, kdo se ráno postará o děti, ve volných chvílích jsem mohla sedět a žvanit, aniž bych řešila vlající batole, závěrečný dvouhodinový přesun na nádraží jsme mohli absolvovat normálním tempem a za normálního nepřerušovaného hovoru.

Ač jsem celou dobu příslušela ke kategorii zombie (v neděli jsem se tak díky vydařenému sobotnímu večírku i cítila), tak to pro mě byl víkend "na chvilku znovu člověkem". A díky tomu, že tam nebyly žádné děti, které by obsadily veškerou kapacitu těla i mysli, to byl zas po dlouhé době jiskrný víkend plný intenzivního všeho - zábavy, prožitků i vlastních myšlenek. Prostě Lesní hry byly zas výlet do jiného vesmíru. A víte co? Nestýskalo se mi ani trochu.
17.9.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 18.9.2016. Počet zobrazení: 1203

Komentáře