Příšerou titulujeme Olinku. Nebo taky vystupuje pod jménem zvíře. Je hlučná, umanutá, rychle se pohybuje a všechno musí dělat SAMA. Ví přesně, co chce, ale neumí to říct. Prostě období frustrací na obou stranách.
Ale má to i svá pozitiva. Olča si už vymínila vlastní rostoucí židli jako sourozenci, takže ten krám dětská jídelní židle půjde z domu. Vystěhovali jsme ji ze šprušlové postýlky v ložnici do velké postele v dětském pokoji a v poledne spí v naší velké posteli, a tak miminová postýlka půjde z domu. Velký kočár už čeká jen na tuhle zimu, jestli ho ještě někdy na horách neupotřebíme a potom - může z domu. Miminové svršky už také putovaly do charity či k původním majitelům a hadry z krabice "od Haničky k Olince" konečně začínají i ubývat. Olinka pije ze skleničky, takže už nepotřebujeme žádné speciální lahvičky na pití, které jsme soustavně někde zapomínali, ani s sebou do restaurace nemusíme nosit lahev s cucátkem. Sama si vyleze na židli a trvá na tom, že bude jíst sama. Sice trochu trpím, ale přeci jen je to pro mě nakonec jednodušší. Chodí, takže ji lze venku normálně vypustit a na hřišti už je to pro ni zábava, takže výrazně ubylo venkovních frustrací. Sama si vyleze po provazovém žebříku na skluzavku, sama se sklouzne. A hit poslední doby je, že vyleze po žebříku na palandu. Sama samozřejmě. Děsím se, kdy v nestřeženém okamžiku po vzoru bratra taky sama skočí z horní palandy na dolní postel. Pročež to Tondovi zakazuju, ať to nedělá alespoň před Olinkou, ale znáte to - ovládání pětiletého chlapce.
Ale jo, odrazili jsme se ode dna a už hledím jen vstříc lepším zítřkům. S každým miminovým krámem, kterého se zbavíme, cítím, jak se nadechuji. Na letošní zimu se vyloženě těším - Olču už svezeme na saních, v restauraci ji normálně posadíme na židli a dáme jí najíst, pobyt venku nebude omezen její ochotou vydržet nečinně sedět v kočáru. Sem tam už padne i nějaké slovo, ale hlavně už rozumí - na povel odchází čistit zuby, do postele, přinese boty atd. A podstatné je, že za předpokladu, že ji mám čím ucpat, už s ní můžu i na kafe - dokud má co jíst, vydrží i celkem spořádaně sedět na židli a neodcházet a rychlé kafe už se dá stihnout. Takže v jednom nejmenovaném fastkavárnovém řetězci u Anděla a v Košířích u Řeků už jsme s Olinkou jako doma.
Ještě ji trochu osamostatnit, aby se nechala pohlídat od babiček a už mi nebude chybět vůbec nic. Ale všeho dočasu, zatím středobodem jejího vesmíru tatínek. Není-li k dispozici, může být i maminka, ale tam její tolerance končí.
6.9.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 19.9.2016. Počet zobrazení: 1213
Rozumím ti. Já si letos v létě hrozně užívala, že už jezdíme na dovolenou bez nočníku. A nebýt toho, že Pepík odpoledne spí, obešli bychom se i bez golfek.
