Labyrinthum
4.5.2016
Plakát sliboval neobyčejný zážitek, venku prší, tak vyrazíme zas za kulturou. Poté, co jsme za vydatného deště vystoupili v Holešovicích, jsem musela zkontrolovat, že jsem se nesekla, neb na slibovanou spektakulární výstavu u vchodu do Výstaviště ani nikde jinde nevisel jediný poutač. Internety ovšem tvrdí, že výstava stále běží, tak ještě zjišťuji kde přesně a spouštíme se do útrob Výstaviště.
U kasy odevzdám 120 Kč za dospělého a dvakrát 80 Kč za děti a vstupujeme. První překvapení je malá rozloha celé výstavy - oproti vizualizacím jsem poněkud zaskočena. Druhé překvapení je, že "místnost" nebo jak to nazvat je nevytápěná a napůl profučná, což je ve velmi chladném odpoledni s miminem, které právě strávilo 45min sedíc v kočáru poněkud nepříjemné.
No nic, pořád je to lepší než sedět doma. Zrcadlové bludiště je ovšem fakt ostré - vchod a východ jsou od sebe vzdáleny cca 5 metrů, celková rozloha nebude velká, ale přesto se mě při průchodu bludištěm už zmocňovala panika, že se odtud už nikdy nevymotáme. Hanička z toho byla taky trochu vyjuklá, ovšem Tonda nezpanikařil ani poté, co mi do bludiště ještě těsně před odchodem utekl sám. Synka jsem viděla v několika zrcadleních, ale vůbec jsem neměla potuchy, kde ve skutečnosti je a on celou situaci jen glosoval ("no jo, ale jak se teď odsud dostanu", "ne, tudy taky ne", apod.).
Dalším povedeným kouskem byl vesmírný tunel - tunel, v něm lávka a tma a na stěny se promítala různá vesmírná tělesa. Hezké, řeknete si. Ovšem po vstupu se tubus začne otáčet a dospělý jedinec je rád, že dovrávorá na druhou stranu tunelu, aniž by se poblil. Ne tak děti - Olinka kouká celá u vytržení a děti probíhají sem a tam jen s lehkým vrávorem.
Poslední, co stojí za zmínku je vytváření výškové "mapy". Krabice s umělohmotnými granulemi, kterou snímá cosi, co umí měřit výškové rozdíly a podle nich do terénu "kreslí" vrstevnice. Přehrabujeme příjemný materiál, vyrábíme hory a údolí, sopky a moře.
A potom už jen pár velkých hlavolamů, které jsou určeny pro starší děti a/nebo chytřejší rodiče, jakýsi snímač pohybu, který vaše kreace rozfázuje a kreslení světlem na fosforeskující desku, které už moc nefunguje.
Podtrženo sečteno, nebylo to špatné, ty tři highlights byly fakt vydařené. Ale dál? Dál nic. Výše vstupného mě nijak dramaticky neuráží, ale celkový dojem je takový, jak to jenom... no, upatlaný. Když k tomu přičtu nevytápěné prostory, absenci jakéhokoliv poutače v areálu Výstaviště a zejména chybějící záchody, tak mi nepřijde drzá ani tak výše vstupného, ale ta odfláklá prezentace ano. Prostě výstava s potenciálem, který nebyl využit. Škoda.
A k tomu průchod téměř postapokalyptickým areálem Výstaviště, který mě prostě nepřestává fascinovat. A hustý dešť atmosféru zmaru jen podtrhl.
Plakát sliboval neobyčejný zážitek, venku prší, tak vyrazíme zas za kulturou. Poté, co jsme za vydatného deště vystoupili v Holešovicích, jsem musela zkontrolovat, že jsem se nesekla, neb na slibovanou spektakulární výstavu u vchodu do Výstaviště ani nikde jinde nevisel jediný poutač. Internety ovšem tvrdí, že výstava stále běží, tak ještě zjišťuji kde přesně a spouštíme se do útrob Výstaviště.
U kasy odevzdám 120 Kč za dospělého a dvakrát 80 Kč za děti a vstupujeme. První překvapení je malá rozloha celé výstavy - oproti vizualizacím jsem poněkud zaskočena. Druhé překvapení je, že "místnost" nebo jak to nazvat je nevytápěná a napůl profučná, což je ve velmi chladném odpoledni s miminem, které právě strávilo 45min sedíc v kočáru poněkud nepříjemné.
No nic, pořád je to lepší než sedět doma. Zrcadlové bludiště je ovšem fakt ostré - vchod a východ jsou od sebe vzdáleny cca 5 metrů, celková rozloha nebude velká, ale přesto se mě při průchodu bludištěm už zmocňovala panika, že se odtud už nikdy nevymotáme. Hanička z toho byla taky trochu vyjuklá, ovšem Tonda nezpanikařil ani poté, co mi do bludiště ještě těsně před odchodem utekl sám. Synka jsem viděla v několika zrcadleních, ale vůbec jsem neměla potuchy, kde ve skutečnosti je a on celou situaci jen glosoval ("no jo, ale jak se teď odsud dostanu", "ne, tudy taky ne", apod.).
Dalším povedeným kouskem byl vesmírný tunel - tunel, v něm lávka a tma a na stěny se promítala různá vesmírná tělesa. Hezké, řeknete si. Ovšem po vstupu se tubus začne otáčet a dospělý jedinec je rád, že dovrávorá na druhou stranu tunelu, aniž by se poblil. Ne tak děti - Olinka kouká celá u vytržení a děti probíhají sem a tam jen s lehkým vrávorem.
Poslední, co stojí za zmínku je vytváření výškové "mapy". Krabice s umělohmotnými granulemi, kterou snímá cosi, co umí měřit výškové rozdíly a podle nich do terénu "kreslí" vrstevnice. Přehrabujeme příjemný materiál, vyrábíme hory a údolí, sopky a moře.
A potom už jen pár velkých hlavolamů, které jsou určeny pro starší děti a/nebo chytřejší rodiče, jakýsi snímač pohybu, který vaše kreace rozfázuje a kreslení světlem na fosforeskující desku, které už moc nefunguje.
Podtrženo sečteno, nebylo to špatné, ty tři highlights byly fakt vydařené. Ale dál? Dál nic. Výše vstupného mě nijak dramaticky neuráží, ale celkový dojem je takový, jak to jenom... no, upatlaný. Když k tomu přičtu nevytápěné prostory, absenci jakéhokoliv poutače v areálu Výstaviště a zejména chybějící záchody, tak mi nepřijde drzá ani tak výše vstupného, ale ta odfláklá prezentace ano. Prostě výstava s potenciálem, který nebyl využit. Škoda.
A k tomu průchod téměř postapokalyptickým areálem Výstaviště, který mě prostě nepřestává fascinovat. A hustý dešť atmosféru zmaru jen podtrhl.
14.5.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 14.5.2016. Počet zobrazení: 1404