Volal kamarád, že má tetu a ta teta má malou chaloupku v Kraslicích v Krušných horách. A jestli nechceme jet. Buď jen dospělí nebo i s dětmi. Za stávající situace jsem neměla to srdce dát děti k babičce a jet na hory, takže jedeme v plné sestavě, k tomu kamarád se synem. Ten sice remcal, že s mrňatama nikam nechce, ale já jsem se rozhodně nechtěla vzdát dobytých pozic, protože sníh, hory a hlavně vypadnout. Takže jsem nabídla, že vůbec nemusíme vzájemně interferovat a můžou si jet svůj program spolu. Dala najevo, že my o to opravdu stojíme, a vyčkávala. My, snad ještě s dostatečnou imunitou a kamarád se synem již několik měsíců v podstatě bez vnějších kontaktů.
Klaplo to, všechno si sedlo a i ta netradiční společnost byla moc fajn. V pátek jsme v intenzivním dešti naložili auto a vyrazili na dlouhou cestu na západ. V sedm jsme zaparkovali v Kraslicíh, vše potřebné vysmýkali 200 m kopcem do chalupy, nepotřebné jsme nechali v autě a hory mohly začít. T. si nakonec s našimi dětmi docela sednul, nechali jsme mu výsady staršího, což našim dětem nevadilo, protože v pozici mladších v tom byli spolu. Akce ve znamení domácích prací, společenských her a samozřejmě sněhových radovánek. A jako bonus jsme děti začali učit Bang! a zdá se, že zejm. u Haničky padlo úsilí na úrodnou půdu. That's my girl!
V sobotu jsme se vyvezli autem na Bublavu a tady zamířili na okolní okruhy. Já s Tondou a Haničkou jsme se motali různě ve stopách kolem Bublavy, Míša se svou rukou čerstvě bez sádry a s Olinkou se placatili chvíli na běžkách a pak různě se sáňkami. Skočili jsme si i jednou nohou do Německa a já jsem zjistila, že už se s nimi dá udělat docela hezký výlet. Tedy za předpokladu, že to pojmu jako trénink vnitřního Buddhy - nemusíme nikam dojet, když je nechám občas blbnout, budou spokojení a nebudou remcat, nejsme tu, abychom polykali kilometry a ve finále toho najezdí daleko víc, protože jen ten závěrečný sjezd si vyběhli ještě čtyřikrát nahoru a dolů. A po návratu k chalupě holky ještě do tmy neúnavně stavěly liščí nory a do tepla je dostali až na nabídku sušenek. Liščích samozřejmě.
V neděli si děti vyžádaly, že nutně ještě potřebují norovat. Tak jsem zas zatla vnitřního Buddhu, že není třeba "hodnotného programu" (podle mých měřítek) za každou cenu a rozhodla jsem se za pomoci svého přehodného muže z toho vytřískat maximum pro svou lockdownově unavenou duši. Takže Míša zůstal s dětmi na chalupě a já jsem se zbytkem výpravy mohla vyrazit na trochu pořádnější běžky. Ráno jsme sbalili, co se dalo, já to naložila do našeho auta, z rakve jsem si vzala běžky a přesedla do auta souputníků a značně dramatickými silničními podmínkami jsme vyjeli do obce Přebuz. Tady jsme téměř zázrakem získali i místo na parkování a v třeskutém mrazu se obuli do lyží. Prašan, slunce, lidí překvapivě naprosto přijatelně. V půlce trasy jsme se rozloučili, kluci se vrátili k autu a já jsem pokračovala dokonale upravenou magistrálou do Bublavy. Děti mezitím u baráku pilně stavěly liščí obydlí a sáňkovaly, Míša ze zbytků vyrobil oběd, zabalil zbylé věci a zazimoval chalupu. U altánu nad Bublavou jsem s posádkou zkoordinovala dojezdové časy a v klidu si chvilku poseděla, upíjejíc teplý čaj a kochajíc se zimní krajinou i projíždějícími borci v barevných dresech. Vzhledem k tomu, že se Míša s dětmi teprve chystali opustit chalupu, mohla jsem se vydat ještě 3 km kolem Bublavy. Na parkovišti jsme se potkali téměř přesně. Boží to bylo.
4.2.2021 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 28.2.2021. Počet zobrazení: 639
