Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Krajina po bitvě

10.9.2015

Noční migrace aneb nesnáším děti v posteli. Ložnice je nedotknutelné území rodičů. Potřebuju svůj prostor. Alespoň v noci chci být sama, aniž by po mně někdo patlal, lozil, lepil se na mě, slintal mi do výstřihu (ano, bohužel se to většinou týká i mého muže). V ložnici prý nemám být utahanou matkou, ale ženou. Tolik teorie.

A nyní něco k praxi. Usínali jsme každý ve své posteli. O půlnoci k nám přibyl Tonda. Hanička dorazila o půl druhé. Míša emigroval do dětského pokoje někdy po druhé, já o dosud proběhnuvší migraci zatím nic netušila. Nad ránem si Olča kromě kojení zajistila i přesun k mamince - posrala si postýlku. A někde mezi tím vším naštorc a abych nezalehla mimino, jsem spala já. Ráno krajina po bitvě vypadala takto:



Když mě v noci okopávají nebo když mi Tonda během kojení Olinky zalehne místo, tak bych je nejradši z té postele vynesla v zubech. Ale když se ráno probudím a všude v posteli tiše oddechují ti malí lidé, nebo protřu oko a zblízka na mě hledí Toník a praví "dobué uáno, jak jsi se vyspaua?", tak to je takové... jak to jenom... no prostě ňuňu.
10.9.2015 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 18.9.2015. Počet zobrazení: 1687

Komentáře