Pod statkem a kolem Nepomuckého dolů, přes Plzeňskou a na Poštovku. Nebyla Jsem tu snad pětadvacet let. Procházíme mezi baráky, kde jsem bývala pečená vařená u spolužaček, pobavilo mě, že ten červený dům na konci údolí je pořád stejná pěst na oko, jako tenkrát. Tehdy tedy byla jakákoliv nová výstavba velká nehoráznost, ale tomuhle domu to zůstalo. Jdeme nahoru asfaltkou v lese k mé první alma mater a přemýšlím, jestli tudy i teď chodí místní děti do školy. Moji spolužáci tu chodili denně, já občas odpoledne s nimi, ale přiznávám, že asi dvousetmetrový úsek, kde není vidět civilizace ani na jednom konci, na mě působí značně neutěšeně.
V usedlosti Kotlářka jsem si dala malé pivo a děti džus, zablbly si na místním hřišti a zanořili jsme se zpět do lesa, kolem nejzapadlejší části školní zahrady a podél hřbitovní zdi. Z druhé strany hřbitova se chodilo ze školy na sídliště a s holkama jsem tu asi ve třetí třídě děsně dobrodružně pokřikovala, že "kdo je za zdí, je vůl". Pak jsme zdrhaly s pocitem největších rebelek. Ve skutečnosti jsme se samozřejmě bály. Nevím, jestli víc duchů nebo toho, že na nás vyběhne některá z místních hřbitovních babek. Potom sestupem krásně barevným a překvapivě hustým lesem zpět k Poštovce. Pět let jsem chodila do místní školy, pět let jsem chodila ke kamarádkám dolů na Poštovku i nahoru na Homolku, ale tenhle až tajemný lesík mezi oběma malými sídlišti mi zůstal skryt. Vyhlídka nad starým lomem, barevné listí a ke konci mírně dobrodružný sestup.
Vyšli jsme u těch "nových domů za Poštovkou", čímž jsem pobavila sama sebe, protože při pohledu na špinavou omítku mi došlo, že ty domy tam stojí už nejmíň 15 let. Propletli jsme se sídlištěm a zpátky už jsme se svezli tramvají a nahoru autobusem. Hezké to bylo. No dobře, trochu jsem se dojala, no...
21.10.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 21.10.2018. Počet zobrazení: 1068
