Přes Vánoce byla Olinka doma tři týdny v kuse. Jeden den před svátky už nešla do školky, protože nudle, pak čtrnáct dní prázdniny a první týden v lednu promarodila. Klasická viróza. Občas trochu teplota, ale hlavně nudle. Prázdniny byly ještě celkem akční, pak silvestrovský pobyt se spoustou dětí, ale ten týden po svátcích už byl fakt moc. Takže dítě strávilo týden malováním, lepením a vystřihováním, ke slovu přišly všechny nové i staré stavebnice - puzzle, roboti z Kinoptiku, zvířátková přebíjená, stavění totemů, Dobble, magnetické divadlo a magnetická tabulka, Kaneval berušek. Ven jsme chodily tak maximálně na nákup a to jen občas. Když už mi došla šťáva, tak jsem dítě posadila k Prasátku Peppě. Mimochodem víte, jak se říká, že na mateřské se blbne? Tak vůbec nevím, o čem je řeč, ale Prasátko Peppa je fakt vtipný a velmi realistický seriál.
Ale není žádný div, že se po tom týdnu z ní stalo ukňučené, unuděné dítě, s kterým jsme si vzájemně lezly na nervy. Její kounikace zaznamenala citelný regres - začla mluvit v jednočlenných větách a i ty jsem z ní často vyrazila až poté, co jsem jí vysvětlila, že jejímu fňukání a kňourání nerozumím a odmítám se jím zabývat. Oboustrannou frustraci občas vylepšila kvílivým "táááátíííííneeeeek!", když jí matka nebyla dostatečně po vůli. Asi si umíte představit, že závěr týdne byl již poněkud vyhrocený.
V pondělí 14. ledna nastoupilo dítě konečně do instituce. Ráno to šlo značně ztuha, nechtělo se jí ani trochu, tradiční ranní školkový chaos jí vůbec nedělal dobře. Blbě se tatínkovi odcházelo ze školky od plačícího dítěte... Ovšem odpoledne jsem si vyzvedla úplně jinou holčičku. Kromě toho, že byla celý den naprosto v pohodě a spokojená, jsem ji našla v družné zábavě s ostatními holčičkami, vlekla mě ke kostkovnictví podívat se na její hrad, s dětmi se loučila velmi rozšafně a od chvíle, kdy jsme vstoupili do šatny, nezavřela pusu. Odvyprávěla mi veškeré dění ve školce, co kdo říkal, co dělali v ranním kroužku, kde byli venku, kdo u oběda vylil pití a kdo se nechtěl oblíkat, zarecitovala mi novou básničku a předvedla k ní pohybový doprovod a přihodila i pár starých historek ještě ze školkového Mikuláše a položila několik naprosto věcných a jasných dotazů. To vše v rozvitých, mluvnicky i gramaticky správných větách. Nestačila jsem se divit.
Vím, že kolektiv je pro děti důležitý, ale u těch mrňavek mi to vždycky přišlo trochu přeceňované a že si tím hlavně my matky samy před sebou obhajujeme svěření "toho miminka" instituci. Tak to beru zpět. Nejvíc mě udivilo, jak strašně rychle a markantně ten rozdíl nastal. Olinka má sice trochu regres a ranní odloučení špatně snáší, ale pořád je to ten klasický scénář. Onehdy dokonce při mém odchodu stropila strašnou scénu, odcházela jsem od ječícího dítěte v náruči paní učitelky. Ještě než jsem prošla šatnou (5 sekund?) bylo ticho. Přemýšlela jsem, že buď dobrý, nebo se hysterka nemůže nadechnout. Když jsem stála na zastávce naproti školce, tak ještě vyběhla paní učitelka na mě z okna houknout, že Olinka se opravdu takhle rychle uklidnila a už si hraje s kostkami. Od té doby mě ty ranní scény nějak přestaly dojímat. Asi jsem okoralá.
Naše školka není bezchybná, jsou věci, které mi tam přijdou jako fakt pakárna, ale ta pozitiva se mi jeví čím dál zřetelnější.
8.2.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 24.2.2019. Počet zobrazení: 1002
