Slaměný víkend a Spanilka. Tyto dvě zcela tradiční akce, z nichž tedy Spanilka se mě týká jen ob rok, letos došly ještě intenzivnějšího účinku, neboť se sešly ve dvou víkendech po sobě. Řeknu vám, ten návrat do reality nebyl snadný. Zato pocit vlastní kompetence letos přesáhl stupnici. A to je teprv únor.
Slaměný víkend. Letos nebylo úplně lehké sladit termíny s Ostravou, takže nakonec z toho byl pro Míšu zostřený režim dva víkendy po sobě. Ve čtvrtek po vysvědčení jsem všechny děti i tatínka rovnou od školy odvezla na nádraží a v kufru mi po nich zůstaly jen dvě aktovky. Sama jsem pak vyrazila za babičkou na Hagibor a pak už jen nekonečné (rozměj čtyřdenní) volno SAMA DOMA! Nic spektakulárního se nestalo, jen klasika: uklidit, a pak už hlavně nic nedělat. Sauna, pivo s A. a hodně filmů a muziky. Jen to kino sama jsem letos nedala.
No a pak Spanilka. Český les, bohužel pěšky (ikdyž vzhledem k terénu možná naštěstí). Jako obvykle velice povedené, letos jsme trochu netradičně trávili hodně času společně s Céčkem, což dalo víkendu ještě větší grády. Zjistila jsem, že trasy B a C sdružují téměř beze zbytku celý můj TAKový okruh, který je mi tak milý a který mám ráda, takže jsem si akci společensky mimořádně užila. K tomu liduprázdná, opuštěná a často velmi dramatická krajina silných příběhů, hovory nejrůznější osobní, společenské i politické. A hned na prvním noclehu v Rybníku jsem obřadně zanechala své naprosto se rozpadnuvší pohorky. Myslím, že po Balkánu, Fagaraši, Rile a Pirinu, Sierra Nevadě a Argentině a Chile je jejich odchod v Českém lese velice důstojný. Náhradní boty mi naštěstí mohla půjčit jedna souputnice, takže z toho je nakonec jen veselá až melancholická vzpomínka. Spanilka byla tak krásná, že jsem vyfotila jen pár náladových fotek. Věděla jsem, že zaznamenat se to stejně nedá, a tak jsem to všechno hlavně nechtěla vyplašit (znáte to, průběh experimentu ovlivňuje i pouhá přítomnost pozorovatele :).
A v neposlední řadě můj pocit suverenity a nezávislosti posiluje nová práce. Jsem taková lepší produkční, ale díky oboru působení se setkávám a přímo pracuju s lidmi nesmírně schopnými a inspirativními. Snažím se nepřipouštět si svou nedostatečnost a statečně odrážím pokusy vlastní hlavy "co tady prosimtě děláš???" (znáte tu reklamu na DM?) a snažím se jim prostě jen stačit. Je to velká jízda. Je to tak dobrý, až se mi velmi špatně přepíná do modu maminečka - pověz mi, jak se líbilo plyšovému kočkorožci ve školce, nevadí, že se oblíkáš už deset minut...
Ale snažím se. Však ono si to sedne....
28.2.2020 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 28.2.2020. Počet zobrazení: 794
