Letos jsme se ocitli v roce 1873, abychom se na počest fantastické cesty Philease Foga zúčastnili závodu kolem světa. Všichni jsme úspěšně přežili vedra i těch pár bouřek a letos jsme se dokonce oběšli bez střevních, žaludečních i jiných viróz. První turnus je sice organizačně strašný mazec - do prázdnin musí být hotové opravdu úplně vše, což v souběhu s hektickým závěrem školního roku je trochu suicide mission, ale pak mám v půlce července hotovo a před sebou krásné léto v klidu.
I letos se odehrál ten zázrak digitálního a informačního detoxu a svět se vstupem do údolí Keblanského potoka zas nabral úplně jiné tempo. Znovu jsem vedla sama se sebou četné polemiky o ziscích a ztrátách, které mi tenhle projekt přináší, a znovu došla k závěru, že mi to za to pořád ještě stojí. Resp. že se stále nechci vzdát těch čtrnácti dnů zcela mimo čas a prostor, ač během nich prožívám četné nekomfortní mezilidské situace. Což ovšem nemusí být nutně na škodu. Vystupuji ze své hlavy a hodně se učím.
Když jsem psala úvodní mail k tématu, použila jsem formulaci "na co si letos budeme hrát?". A ono to tak fakt je. To údolí má vlastní mikroklima, úplně jinak tam plyne čas a v podstatě tam každý rok vzniká paralelní realita, v které se opravdu všichni, děti i dospělí, stáváme součástí úplně jiného příběhu, než který nám přísluší v civilním životě. Tábor je pro mě extrémně psychicky náročný, ale tohle je veliké kouzlo a díky tomu je pro mě celková citová bilance tábora pořád v plusu.
O Tondovi s Haničkou jsem nevěděla vůbec a Olinka opět pokročila v samostatnosti. A k mé velké radosti se letos ochotně účastnila ranního potočního koupání. Tak ještě zbývá ta sauna a máme to komplet.
Na té tabuli je nápis "Pusťte ženy do reformního klubu!" Vím, že na tom polaroidovém snímku není vidět zhola nic, ale hezky dokresluje atmosféru. A taky to, že snaha zdokumentovat, co se děje na táboře, je zcela marná.
28.7.2021 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 29.7.2021. Počet zobrazení: 603
