V chalupě je nás pokaždé spousta, počasí všelijaké, malou i velkou vycházku standard známe zpaměti. Miluju výhled od lesa nad chalupou a pokaždé přemýšlím, kdo v těch roztroušených osadách žije dnes a kdo tam žil před padesáti a sto lety. Děti už jsou dost velké, včetně Olinky, takže je čas to začít prozkoumávat.
V pondělí je všední den, takže místní autobusová doprava nabízí dostatek spojů, které značně rozšiřují náš akční radius, aniž bychom byli nuceni použít auto. Namazat sebáky, sbalit pití, jablka, urychlovače (sušenky a bonbony) a v půl dvanácté opouštíme chalupu. Dolů se spouštíme starou a značně zarostlou cestou, kterou se dříve chodilo k chalupě a kolem spodních domů na zastávku autobusu. V naší skupině jsme měli zastoupeny snad všechny dostupné tarify, takže než nám řidič prodal jízdenky, způsobili jsme asi pětiminutové zpoždění. V Klokočově u školy nastoupila banda školáků, tak je teta hned vyzpovídala, odkud jezdí a jak dlouhé mají prázdniny, čímž jsme se pro děti stali místní atrakcí číslo jedna. Autobus nás provezl Klokočovskými osadami a vystoupili jsme u začátku naučné stezky Klokočovské skály. Po modré jsme rychle nastoupali lesem ke skalám. Cestou jsme viděli několik malých "misek" po vypadlých koulích a dokonce jednou velkou kouli přímo ve skále. Za chvíli jsme se zas vyhoupli v jiné klokočovské osadě. Přes louky s krásným výhledem až na Roháče a na druhou stranu na náš hřeben jsme zase spadli k autobusu, který nás popovezl dolů k úřadu. V místním příšerném a věčně prázdném motorestu jsme si dali předstartovní pivo a džusy a vydali jsme se zpátky k nám na hřeben.
Kostel, fara s velmi bizarní malbou Ježíšovy tváře a hlavně oživlý a nazdobený hřbitov. Konečně jsem viděla ten skutečný Klokočov, nejen shluk administrativních budov mezi kterými projíždíme pokaždé autem. A pak už jsme stoupali kolem chalup, lesem a mezi loukami až na hřeben, odkud jsme už za tmy seběhli k chalupě. Tady už na nás čekal děda a hlavně svíčková a po večeři ještě zbylé vánoční cukroví.
Nakonec to dalo deset pěších kilometrů, s pořádným převýšením. Olinka ušla celý úsek kolem skal a pak přes louky a i značnou část stoupání z Klokočova a děti taky skoro zapomněly kňourat. Jediná krize nastala až v lese a na louce těsně pod hřebenem, kde už padala tma. Nejvíc jsme nakonec zničili babičku.
3.11.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 5.11.2018. Počet zobrazení: 1331
