Keblany beta
25.7.2018
V Peruci odrůstá další silná skupina, nota bene všechno starší sourozenci. Lze očekávat, že v příštích letech bude Peruc dodávat další a další odrostlíky. Na většině ďáblických táborů je plno a byla by škoda děti trhat, když se znají. A tak jsme se rozhodli vytvořit nový oddíl na tábor, kde část z nás před lety vyrostla. Trochu mě děsí, že jsem si zavřela tu možnost se výhledově pravidělně na 14 dní zbavit dětí, ale on to za nás asi nikdo jiný neudělá. Ostatně náš oddíl vznikl stejným způsobem - z Bystřičky se vzala parta odrostlíků a vybraní rodiče s nimi začli jezdit na velký tábor. Krom toho mě zaskočila představa, že bych na Ďáblík jezdila děti jen vyzvedávat a měla bych tam být jen jako host. Tak snad svým dětem svou přítomností příliš neublížím. A třeba jednou se mi podaří tábor předat a dětem dopřát i tu samostatnost. Nevím. Ale už jsem se rozhodla.
Na Vítání léta mi Jana D. vnukla myšlenku, jestli se teda nechci přijet na Ďáblík podívat. Po chvilce přemítání jsem naznala, že by to bylo nejen příjemné, ale že je to hlavně nutné. Na táboře jsem nebyla snad patnáct let a vidět ho za provozu by bylo rozhodně užitečné. A když se termínová kolize vyřešila tím, že jsme museli přesunout rodinnou dovolenou, nestálo mému výletu nic v cestě. Děti jsem v pondělí ve Zvíroticích předala prarodičům a vyrazila do Jižních Čech.
A bylo to tam. Jak návrat domů. Všechno to hned naskočilo, jak kdybych tam naposledy nebyla před patnácti lety ale loni. Od pondělního večera do středečního odpoledne jsem pozorovala táborový cvrkot, přicmrndávala v kuchyni i na programu. Ne že bych byla nějak výrazně méně vyděšená vlastním rozhodnutím (chvílemi byl efekt spíš opačný), ale konečně jsem se začala i těšit. Na ten ostrov divočiny, na to absolutní bezčasí a izolaci od vnějšího světa, na digitální detox. Tři dny na táboře bez vlastních dětí a hlavně absolutně bez odpovědnosti. Bylo to boží, zapadlo to tam dokonale. Domů se mi nechtělo ani trochu, mít hlídání na dýl, určitě by mi prospěl i týden.
Prázdniny jsou teprv v půlce, ale tipuju, že tohle byl zlatý hřeb. A protože jsem si to dala se vším všudy, tak nemám ani žádnou fotodokumentaci, protože v pondělí v Nesměni u auta jsem telefon vypla a zapla ho až ve středu na tomtéž místě.
V Peruci odrůstá další silná skupina, nota bene všechno starší sourozenci. Lze očekávat, že v příštích letech bude Peruc dodávat další a další odrostlíky. Na většině ďáblických táborů je plno a byla by škoda děti trhat, když se znají. A tak jsme se rozhodli vytvořit nový oddíl na tábor, kde část z nás před lety vyrostla. Trochu mě děsí, že jsem si zavřela tu možnost se výhledově pravidělně na 14 dní zbavit dětí, ale on to za nás asi nikdo jiný neudělá. Ostatně náš oddíl vznikl stejným způsobem - z Bystřičky se vzala parta odrostlíků a vybraní rodiče s nimi začli jezdit na velký tábor. Krom toho mě zaskočila představa, že bych na Ďáblík jezdila děti jen vyzvedávat a měla bych tam být jen jako host. Tak snad svým dětem svou přítomností příliš neublížím. A třeba jednou se mi podaří tábor předat a dětem dopřát i tu samostatnost. Nevím. Ale už jsem se rozhodla.
Na Vítání léta mi Jana D. vnukla myšlenku, jestli se teda nechci přijet na Ďáblík podívat. Po chvilce přemítání jsem naznala, že by to bylo nejen příjemné, ale že je to hlavně nutné. Na táboře jsem nebyla snad patnáct let a vidět ho za provozu by bylo rozhodně užitečné. A když se termínová kolize vyřešila tím, že jsme museli přesunout rodinnou dovolenou, nestálo mému výletu nic v cestě. Děti jsem v pondělí ve Zvíroticích předala prarodičům a vyrazila do Jižních Čech.
A bylo to tam. Jak návrat domů. Všechno to hned naskočilo, jak kdybych tam naposledy nebyla před patnácti lety ale loni. Od pondělního večera do středečního odpoledne jsem pozorovala táborový cvrkot, přicmrndávala v kuchyni i na programu. Ne že bych byla nějak výrazně méně vyděšená vlastním rozhodnutím (chvílemi byl efekt spíš opačný), ale konečně jsem se začala i těšit. Na ten ostrov divočiny, na to absolutní bezčasí a izolaci od vnějšího světa, na digitální detox. Tři dny na táboře bez vlastních dětí a hlavně absolutně bez odpovědnosti. Bylo to boží, zapadlo to tam dokonale. Domů se mi nechtělo ani trochu, mít hlídání na dýl, určitě by mi prospěl i týden.
Prázdniny jsou teprv v půlce, ale tipuju, že tohle byl zlatý hřeb. A protože jsem si to dala se vším všudy, tak nemám ani žádnou fotodokumentaci, protože v pondělí v Nesměni u auta jsem telefon vypla a zapla ho až ve středu na tomtéž místě.
1.8.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 1.8.2018. Počet zobrazení: 911