Keblany
18.8.2019
Tábor na Ďáblíku či v Keblanech je jedním ze základních stavebních kamenů mého života. V podstatě celý život zjišťuji, jak moc jsem tam dostala. Naučila jsem se tam správně zavazovat tkaničky (si nemyslete, vsadím se, že polovina z vás si váže babák místo ambuláku!), umím se zabalit na týden v lese. Dokonce jsem zvládla jedno přenocování o samotě v lese (doteď to nechápu) a 24 hodin mlčení. Stále zjišťuju, že ta samozřejmost, s jakou dokážu najít správné místo na spaní, zacházet se sekyrou a nožem, rozdělat oheň, vůbec samozřejmá není. Ale hlavně jsem na táborech získala trochu jiný náhled na svět. Většina přátelství z tábora se sice nakonec rozpadla, ale za poslední rok jsem zjistila, jak moc společného mám s kýmkoliv, kdo táborem prošel byť třeba s jiným oddílem. A některá stará přátelství se s návratem na táborovou louku zase začínají objevovat. Nikdo mi nevymluví, že to místo má zcela zvláštní energii.
A tak se stalo, že jsme se po Peruci dohodli, že je čas založit nový oddíl do Keblan. Bylo to nečekaně těžké rozhodnutí. Pro i proti byla spousta, ale nakonec rozhodlo, že bych asi těžce nesla jezdit do Keblan jen jako host a že když to nezkusím, tak budu určitě litovat víc, než když se do toho pustím. Takže dát dohromady tým vedoucích, partu dětí a rodičů, založit spolek a snažit se vymyslet vše potřebné v několika variantách, z nichž se stejně nakonec většina ukáže jako nepoužitelná. V červnu už jsem věděla, že to asi bude další životní omyl, ale považovala jsem ho za nutný. Protože když to nezkusím, ani nebudu vědět, že by to byl omyl, chápete.
Měla jsem obavy snad úplně ze všeho. Jestli si sedne tým s tak různorodými lidmi, jestli mi cizí děti po týdnu nepolezou na nervy, jestli vlastním dětem neupírám plnohodnotný táborový zážitek, jestli to Tondu bude bavit, jestli to všechno uřídím. A v neposlední řadě jsem si připadala jako totální loser, když místo toho, abych poslala děti na tábor s jinými a výhledově získala 14 dní volna, tak si udělám tábor vlastní. A víte co? Sice pořád nemůžu říct, že by to byl stoprocentně geniální nápad, ale omyl to určitě nebyl. Opravdu jsem se tam potřebovala vrátit se vším všudy. A bylo to skvělé!
Tým vedoucích výborně fungoval, mám dokonce několik nových objevů mezi lidmi, které znám už mnoho let. Svěřené děti byly, řekla bych, naprosto nestandardně šikovné a použitelné. Ne že by to byli nějací géniové, ale synergie skupiny zafungovala tak, že dohromady to dalo velmi použitelné celky. Moje role hlavního náčelníka se ukázala jako správně zvolená - sice hodně práce a obrovská zodpovědnost, ale zas mám o všem přehled, užívám si družbu s ostatními oddíly a interakce s dětmi je spíš méně. A ještě jedna věc mě překvapila: já, která různá příkoří pobytu v přírodě snáším spíš pro ten kontrast a abych pak byla spokojená doma v teple a pod střechou, jsem se na táboře zcela mimo civilizaci uprostřed lesa cítila naprosto jako doma. Nechybělo mi nic. No a taky jsem se ve skoro čtyřiceti letech naučila pracovat s tou zatracenou orienťáckou mapou, kterou jsem nikdy nechápala.
Nic to nemění na tom, že si nadále připadám trochu jako loser, že místo abych byla platným pracujícím, dělám dětský tábor a že nadále mám trochu pocit, že své děti ochuzuju, ale jednou jsem se tak rozhodla, tak se snažím s tím pracovat. A jsem si jistá, že bych víc litovala, kdybych do toho nešla. Ale ten návrat do civilizace byl překvapivě těžký. Člověk by si myslel, že po dvou týdnech askeze v lesích se vrátí společensky celý vyhladovělý a ono prd. Okolí pokládalo dotazy, jak jsme se měli, bažilo po detailech, drbech a senzacích. Jenže ten naprosto jiný časoprostor, v kterém se na táboře ocitnete, je naprosto nesdělitelný a to, na co se všichni ptají, mi zas přišlo příliš nepodstatné, abych o tom vyprávěla. Byl to vlastně úplně totožný pocit, jako jsem měla po návratu z táborů před 25 lety. Ta snadnost komunikace a náhle nepřetržitá dosažitelnost na mailu a telefonu mě po návratu málem zabila.
Děti se ale jevily spokojené, rodiče byli nadšení (vždycky mě potěší, že se tábor líbí i lidem, kteří tam nevyrostli, což potvrzuje, že tábor je prostě objektivně krásný) a některé věci fungujou pořád stejně: největší zážitek (a frajeřina) je ranní koupání v potoce a vaření bramboračky na ohni. Teď máme tak měsíc na výdech a je čas začít řešit další rok. Tak asi hurá nebo co...
Tábor na Ďáblíku či v Keblanech je jedním ze základních stavebních kamenů mého života. V podstatě celý život zjišťuji, jak moc jsem tam dostala. Naučila jsem se tam správně zavazovat tkaničky (si nemyslete, vsadím se, že polovina z vás si váže babák místo ambuláku!), umím se zabalit na týden v lese. Dokonce jsem zvládla jedno přenocování o samotě v lese (doteď to nechápu) a 24 hodin mlčení. Stále zjišťuju, že ta samozřejmost, s jakou dokážu najít správné místo na spaní, zacházet se sekyrou a nožem, rozdělat oheň, vůbec samozřejmá není. Ale hlavně jsem na táborech získala trochu jiný náhled na svět. Většina přátelství z tábora se sice nakonec rozpadla, ale za poslední rok jsem zjistila, jak moc společného mám s kýmkoliv, kdo táborem prošel byť třeba s jiným oddílem. A některá stará přátelství se s návratem na táborovou louku zase začínají objevovat. Nikdo mi nevymluví, že to místo má zcela zvláštní energii.
A tak se stalo, že jsme se po Peruci dohodli, že je čas založit nový oddíl do Keblan. Bylo to nečekaně těžké rozhodnutí. Pro i proti byla spousta, ale nakonec rozhodlo, že bych asi těžce nesla jezdit do Keblan jen jako host a že když to nezkusím, tak budu určitě litovat víc, než když se do toho pustím. Takže dát dohromady tým vedoucích, partu dětí a rodičů, založit spolek a snažit se vymyslet vše potřebné v několika variantách, z nichž se stejně nakonec většina ukáže jako nepoužitelná. V červnu už jsem věděla, že to asi bude další životní omyl, ale považovala jsem ho za nutný. Protože když to nezkusím, ani nebudu vědět, že by to byl omyl, chápete.
Měla jsem obavy snad úplně ze všeho. Jestli si sedne tým s tak různorodými lidmi, jestli mi cizí děti po týdnu nepolezou na nervy, jestli vlastním dětem neupírám plnohodnotný táborový zážitek, jestli to Tondu bude bavit, jestli to všechno uřídím. A v neposlední řadě jsem si připadala jako totální loser, když místo toho, abych poslala děti na tábor s jinými a výhledově získala 14 dní volna, tak si udělám tábor vlastní. A víte co? Sice pořád nemůžu říct, že by to byl stoprocentně geniální nápad, ale omyl to určitě nebyl. Opravdu jsem se tam potřebovala vrátit se vším všudy. A bylo to skvělé!
Tým vedoucích výborně fungoval, mám dokonce několik nových objevů mezi lidmi, které znám už mnoho let. Svěřené děti byly, řekla bych, naprosto nestandardně šikovné a použitelné. Ne že by to byli nějací géniové, ale synergie skupiny zafungovala tak, že dohromady to dalo velmi použitelné celky. Moje role hlavního náčelníka se ukázala jako správně zvolená - sice hodně práce a obrovská zodpovědnost, ale zas mám o všem přehled, užívám si družbu s ostatními oddíly a interakce s dětmi je spíš méně. A ještě jedna věc mě překvapila: já, která různá příkoří pobytu v přírodě snáším spíš pro ten kontrast a abych pak byla spokojená doma v teple a pod střechou, jsem se na táboře zcela mimo civilizaci uprostřed lesa cítila naprosto jako doma. Nechybělo mi nic. No a taky jsem se ve skoro čtyřiceti letech naučila pracovat s tou zatracenou orienťáckou mapou, kterou jsem nikdy nechápala.
Nic to nemění na tom, že si nadále připadám trochu jako loser, že místo abych byla platným pracujícím, dělám dětský tábor a že nadále mám trochu pocit, že své děti ochuzuju, ale jednou jsem se tak rozhodla, tak se snažím s tím pracovat. A jsem si jistá, že bych víc litovala, kdybych do toho nešla. Ale ten návrat do civilizace byl překvapivě těžký. Člověk by si myslel, že po dvou týdnech askeze v lesích se vrátí společensky celý vyhladovělý a ono prd. Okolí pokládalo dotazy, jak jsme se měli, bažilo po detailech, drbech a senzacích. Jenže ten naprosto jiný časoprostor, v kterém se na táboře ocitnete, je naprosto nesdělitelný a to, na co se všichni ptají, mi zas přišlo příliš nepodstatné, abych o tom vyprávěla. Byl to vlastně úplně totožný pocit, jako jsem měla po návratu z táborů před 25 lety. Ta snadnost komunikace a náhle nepřetržitá dosažitelnost na mailu a telefonu mě po návratu málem zabila.
Děti se ale jevily spokojené, rodiče byli nadšení (vždycky mě potěší, že se tábor líbí i lidem, kteří tam nevyrostli, což potvrzuje, že tábor je prostě objektivně krásný) a některé věci fungujou pořád stejně: největší zážitek (a frajeřina) je ranní koupání v potoce a vaření bramboračky na ohni. Teď máme tak měsíc na výdech a je čas začít řešit další rok. Tak asi hurá nebo co...
8.9.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 8.9.2019. Počet zobrazení: 1024
Komentáře
Autor:
Vloženo: 8.7.2020 0:54:09
...k nam sa dostavaju spravy trosku pomalsie.. asi to bude tou coronou. 
Autor:
Vloženo: 8.7.2020 0:35:17
Krasne si to napisala. Suhlasim so vsetkym. Neviem vycislit cenu a percento charakteru ktore pochadza z tabora. Ked si raz vies zalozit ohen z mokreho dreva a najest sa vlastnorucne upecenym, v zemi zahrabanym kuratom plnym piesku, tak ta nezaskocia ziadne chyby hoteloveho cateringu... Ahh, krasne casy. Napisala by som to uzlovou abecedou ale nepamatam si ako sa viaze UIAA. 
(ale zaviazat topanky si viem naveky...
Ahh, krasne casy. Napisala by som to uzlovou abecedou ale nepamatam si ako sa viaze UIAA. (ale zaviazat topanky si viem naveky... Drzim ti palce nech vam to ide!! Vyrabate novu generaciu uzasnych ludi s velmi vynimocnymi spomienkami a silnym charakterom! 
<3 <3 <3 Dorka