Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Jiruš

23.10.2020

Jiruš je protější kopec, kde jsem s Hankou strávila podstatnou část dětství a na který vidíme z okna. Každé jaro i podzim se v kopci objeví z dálky zřetelně viditelný půlměsíc, kdy pár buků v dubové záplavě je napřed - na jaře je půlměsíc zelený mezi holými stromy, na podzim barevný mezi zelenými. Schválně, jestli ho najdeme i zblízka. A vůbec - vždycky se najde důvod, proč jít na Jiruš. Třeba to, že tam bývá méně lidí než u nás v lese, což se vzhledem k Olinčině karanténě hodí. Nebo že na Jiruši ještě nebyla školková pastelka.

Po schodech dolů na Kotlářku, přes Plzeňskou a kolem hřiště nahoru. Já se kochám zářivě žlutým dubovým lesem jak z Niebelungů, děti staví domečky pro plyšáky. Skalnatá vyhlídka na Prahu a tentokrát zas zpátky na Kotlářku, abychom se vyhli cestě autobusem. Cestou jsme měli ještě malé drama, protože Olinka ztratila Pastelku, takže jsme si podstatnou část výstupu na kopec dali dvakrát, já včetně vrcholku kopce, byvši přesvědčená, že Pastelka musela zůstat u domečků. Nebyla tam. Velím tedy ústup nejkratší cestou, protože přeci není možné, aby Olinka Pastelku vytrousila z čepice, kterou pevně drží v ruce s druhým plyšákem. Děti mě přesvědčily, že to vezmeme přeci jen okolo, jak jsme šli poprvé. A opravdu na odbočce na lesní pěšinu ležela Pastelka. Vše dobře dopadlo, můžeme domů.

26.10.2020 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 27.10.2020. Počet zobrazení: 249

Komentáře