Šanov u Červené vody nedaleko Králík. Krásná nově zrekonstruovaná chalupa poslední na cestě, nad ní louka a les. Do krámu cca 2 km, což není, že by si tam člověk úplně skočil pro pár rohlíků, ale je to na velmi příjemnou procházku, o kterou se nakonec pereme, protože bez dětí. Na sjezdovku cca 300 m pěšky, zpátky se dá na lyžích dokonce dojet skoro k naší odbočce. V obci celkem nic moc není, ale na malé nákupy stačí Vietnamci v Červené vodě, na velký společný nákup jedeme jednou do Králík. Všechny děti letos již zcela samostatné, nelyžuje už jen Olinka.
Společné stravování už taky jede samospádem, ale děti čím dál míň u jídla prasí a už se všechny najedí samy. Jednak už nikdo nevyžaduje přítomnost nebo obsluhu výhradně od rodičů a hlavně se tedy letos všechny děti bez výjimky cpou jak prokopnuté. Novinka letos je, že děti se samy slezou u karet a vůbec nás nepotřebují! Je to super. I letos postavily skříítkům celé město včetně elektrárny, McDonalda a hřbitova a my jsme na oplátku musely připravit bojovku, od které jsme už původně chtěli upustit. Takže ve čtvrtek je velká prohlídka městečka a večer jim skřítkové vystrojili bojovku, po které byla slavnostní večeře - lívance se zrmzlinou, šlehačkou, marmeládou a vším, na co si děti mohly vzpomenout. Následoval slíbený dětský večírek - společenské hry, karty, kytary. Nikdo z nich samozřejmě nebyl unavený, ale v půl desáté šli spát velmi ochotně.
Sečteno, podtrženo - jezdíme na svahu o délce asi 500 m, na běžkách máme akční radius max 12 km, večírky máme posunuté, protože "než to nakopem do postelí..." a chodíme na ně občas jen z povinnosti, protože jsme mezitím už stihli u dětí usnout. Jasně, nejsou to úplně hory podle mých představ. Ale když si to zkusíme pootočit - ve srovnání s obdobím, kdy jsme seděli na schodech, kde jsme jistili batole lezoucí nahoru a dolů, kdy jsme řešili, co s mrňavkama a jejich odpoledním spaním, kdy jsme tahali nekonečné množství krámů jako postýlka, plíny, přesnídávky, je to obrovský posun. A letošní poznatek je, že děti už si většinu dne žijou vlastním životem a vlastně o nás ani moc nestojej. Už i Olinka to pochopila a asi třetí den se pustila tatínka a při odjezdu oplakala, že si "chce eště hrát s Flantou a Maltineeeem". Najednou si leccos stihnem říct i přes den, nemusíme čekat, až usnou... a ty "aprés ski" před chalupou...! Jestli to je, nebo není opruz je prostě jen otázka náhledu.
1.3.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 5.3.2019. Počet zobrazení: 966
