V listopadu mi M. nabídla, že mají volná místa na lyžařský prodloužený víkend v Rakousku. Odmítla jsem, ale můj zlatostříbrný muž mě přesvědčil, že určitě mám jet. Jsem ze staré školy a muž se má poslouchat, takže teda jo, pojedu.
Už v autě jsem si musela několikrát zavýsknout. Chápete, jo? Cesta autem sice dlouhá, ale čtyři DOSPĚLÍ lidé, s kterými je radost mluvit, muzika, kterou si chceme pouštět my, dospělí a za celou dobu žádné "kdyužtambudem?". Jízda ke konci lehce dramatická kvůli hustému sněžení a zcela zaváté dálníci. Taky jsme na začátku cesty sice stanovili, kdo bude DJ, ale kdo je navigátor, už jsme neurčili. Takže to, že máme cíl v navigaci zadaný velmi nahrubo, jsme zjisitli asi 40 km za správným sjezdem z dálnice. Ale opět - auto plné dospělých, takže nikdo neremcal a nefňukal, holt jsme to jen museli otočit.
No a pak to lyžování. Nevěřili byste, jak rychle se lze nasnídat a vypravit! Skibus v půl deváté mi připadal jako totální utopie a zbytečná honička. Ale měla jsem na starosti jen sebe a jaké bylo mé překvapení, že první den jsme stepovali na zastávce už deset minut před odjezdem. A pak už jen celý den na lyžích, v klidu na oběd a večer "doma" jsem měla na práci jen zalézt si do sprchy a na chvilku se natáhnout před večeří. Ááááách!
Pravda, trochu mě po letech zaskočil ten lyžařský průmysl a musela jsem se srovnat s tím, že jsem toho součástí a vlastně se mi to nelíbí. Vlastně vůbec jsem se musela zas popasovat sama se sebou. Ale nakonec jsem si to nějak přebrala a převládlo opojení ze svobody. A i na ty děti jsem si za ty tři dny párkrát vzpomněla. Ano, myslím, že přesně dvakrát.
Fotku jsem si vypůjčila od JS.
22.2.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 1.3.2019. Počet zobrazení: 1014
