Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Jako doma

30.10.2017

S rodiči jsem od malička do puberty jezdila na chalupu v Krkonoších. Chalupa nebyla naše, papírově patřila tátovu kamarádovi, ale fakticky byla i tak trochu tátova a ještě jednoho kamaráda. Společně ji spravovali, dvakrát do roka se jezdilo na brigády - dříví na zimu, opravit střechu, zídku, co bylo třeba. A za to jsme na chalupě mohli trávit četné zimní víkendy, silvestry a jarňáky. V chalupě se topilo dřevem, voda se nosila v konvích ze sklepa a nádobí i sebe jsme myli v kuchyni ve škopku. Když jsme se vrátili, všechny věci voněly karbolkou, kterou se roubenka udržovala. Milovala jsem to tam. S dětmi teď jezdíme na různé hory: na Silvestra každoročně do Kašperek, Alčiny hory na různých místech, na jarňáky si nějakou chalupu taky pronajímáme, ale ta "naše" chalupa ve Strážném mi strašně chybí. Chybí mi ten model - společná péče, společné vaření, prostě se tam cítit jako doma.

S mužem jsem "vyvdala" chalupu v Beskydech. Totiž na Kysucích. Roubenka, ale už ne kýčovité rustikálno, ale celkem normální barák k žití z 50. let. Spíme v podkrovním pokoji pod těžkýma peřinama, topí se tam v kamnech, když se nechce zatápět v kuchyni, vaří se na dvouplotýnkovém vařiči. Jenom ten boiler na dříví už vyměnili za elektrický. Jezdíme tam v létě na necelý týden a snad už tradičně koncem října. Mám to tam ráda. V letních hicech je tam tak o 2-3 stupně méně než dole a podzim je tam zas krásně sychravý a šustivý. Z okna v podkroví je krásný výhled někdy až na Rozsutce a někdy jen k nejbližší švestce, les je plný hub a borůvek. Když dorazíme, děti hned zpod schodů vytáhnou všechny retro hračky - třeba dvě škodovky 1203 na setrvačník, pumpu s myčkou pro angličáky, ale i staré panenky a kočárek a spoustu dalšího. Letos za podzimních plískanic přišly ke slovu i tabulky a umělohmotná písmenka, Vydržely u toho snad hodinu. Olinka s Haničkou skládaly "špuntíkovou" mozaiku, kterou si pamatuju už ze svého dětsví a ještě tam čekají lahůdky jako logik, asi patero kvartet a snad 32 krabic s puzzlema. Ve skříních s oblečením se vždycky najdou nějaké skvosty po bratrancích a sestřenicích, do kterých se zejm. holky s chutí strojí.

Většinou se sejdeme s mnoha dalšími příbuznými, v létě nezřídka s opravdu celou rodinou. Chalupa pak praská ve švech, ale ke stolu se vždycky nějak vejdem a u ohně je taky místa dost. Ale stejně to tam mám nejradši takhle s podzimem. Přijet za tmy do vytopené chalupy, kde hned dostanu polívku, chleba s domácím sádlem a štrúdl, večer si zalézt do těžkých peřin, v holinách brouzdat sychravým lesem a pak se vrátit do tepla chalupy, kde babička na přání smaží lívance. Pouštět draky na Malíkově vrchu. To je kýč romantika!

Ač jsem tam nevyrostla ani nestrávila mládí, tak ten kraj mě pokaždé bere u srdce. Koukám do údolí a představuju si tamní život před 100 lety. Hospodářství, sedřené ženské a chlapi díjíždějící na směny do frýdeckých válcoven. U nedaleké školy, dnes přestavěné na podivný církevní penzion, který jsme nikdy neviděli otevřený, přemýšlím, jaké byly děti, které denně docházely z okolních chalup. A hltám stokrát slyšené vyprávění o těch pár místních lidech, které tu ještě pamatují mužovi rodiče a sourozenci.

Oproti Krkonoším je to strašná dálka, kamarády tam asi těžko kdy dostanem, ale zas jsem na téhle chalupě daleko víc doma. Tak ještě trochu lépe plánovat, abychom se účastnili i různých údržbových prací, ale myslím, že to je na dobré cestě. Je mi tam dobře.

5.11.2017 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 10.11.2017. Počet zobrazení: 810

Komentáře