První týden to byl šok a vzedmutí sil a ega - to zvládneme! Druhý týden jsem měla velké plány a velké oči (něco o režimu, práci, škole, spoustě zajímavých projektů, blablabla...), což zákonitě vedlo k tichému zhroucení. Tak znovu a lépe. Ignoruju veškeré skvělé tipy na interaktivní výuku, zajímavé vyučovací metody, pořady, stránky, materiály, v kterých nemám šanci se zorientovat a soustředím se na zadání ze školy. Snažím se zadusit ambice být skvělou matkou - učitelkou - kuchařkou - hospodyní a přesvědčuju se, že to všechno jsou jen facebookové klamy (FB nemám, tak sakra, odkud se to ve mě bere?!?!). Přijímám, že jsem prostě nasraná a nebaví mě to. Myslím maximálně týden dopředu, ne víc. V práci vykládám karty na stůl, že víc než dvě hodiny denně nezvládnu (a i o tom mám pochybnosti). Sice s pravidelnými výkyvy ale nakonec si to opravdu sedá.
Nicméně flashback do dob mateřské je to opravdu nepěkný. Děti už jsou větší, tak to není tak hrozné, ale zas se vracím do režimu, kdy celý den dělám něco, co je sice nutné, ale zoufale mě to nebaví. Všechno, co mi pomáhá zachovat si nějakou vnitřní integritu, je odsunuto na vedlejší kolej, protože na to prostě není čas, protože musím dělat všechny ty věci, které jsou pořád dokola a vidět je jen to, když se neudělají. Mám pocit, že buď vařím nebo přemýšlím, co budu vařit. Děti doma generují neuvěřitelné množství bordelu a dokážou donekonečna překračovat boty uprostřed předsíně. Každý den svádím stejný boj o pozornost dětí, aby udělaly svoje povinnosti v domácnosti, na které každý den "zapomenou" (automatizaci dětské práce jsem si dala jako karanténní misi). Každý den svádím boj sama se sebou, abych se za pomoci rutin vůbec udržela pohromadě. Úspěšnost je střídavá.
Nakonec mi dost pomohlo ujasnění pracovních priorit a očekávání, takže třetí týden karantény jsem se zas trochu nahodila. Oficiálně jsem na OČR, napracované hodiny si schovám na hluché letní měsíce, ale už to má rámec a já se trochu vymanila z toho paralyzujícího flashbacku. K počítači sedám v šest ráno a do půl osmé tu mám božský klid, do osmi se dá pracovat. Zbytek dne jsem aspoň v klidu ohledně práce a vyšiluju jen tak normálně kolem dětí a stavu domácnosti. Předsevzetí udržet režim se mě sice stále drží, ovšem s kolísavým výsledkem. Snažím se, aby v devět byly hotové ranní rutiny a děti seděly u učení. Někdy se to povede až v deset. Mám to jako trénink zenu: učím se nelpět na blbostech a rozeznat, kdy je třeba plán dodržet a kdy nám naopak prospěje, když to trochu pustím. Ale je to dřina, to vám povím. Odpolední vypravování do lesa je někdy trochu na sílu, musím roztleskat nejdřív sebe a pak děti. Nebaví mě to. Zjistila jsem, že menší problém mám vyrazit, když není hezky. To pošmourné počasí nějak lépe ladí s mým vnitřním nastavením než jásavý sluncesvit. Pokud je vyloženě teplo a hezky, tak jdeme do lesa dopoledne, kdy je tam výrazně méně lidí a školu necháme na odpoledne. Pak už je stačí vykopnout na zahradu.
Klíčem k zachování zdravého rozumu je i filtrování nebo ještě lépe ignorování všech skvělých nápadů a doporučení, jak smysluplně trávit karanténu. Hned v zárodku utnout zcela nerealistická předsevzetí o lepším životě a hodnotném trávení nově nabytého času. Protože karanténa žádný nově nabytý čas není. Včas si uvědomit, že karanténa z vás fakt lepší lidi neudělá. Je to sice solidní cesta do hlubin vlastní duše, ale rozhodně neočekávám, že by mě zrovna tahle zkušenost měla nějak změnit k lepšímu. Budu ráda, když to všichni přežijeme ve zdraví. Zcela přízemně se těším na jediné: až to skončí a já někam uteču. Nastavením jsem rutinní člověk, nejsem nijak zvlášť činorodá, nepotřebuju denně budovat nové světy. Je mi cizí i honba za výkony a tolik módní okázalé sportování a jiné sebeklamné činnosti. Vlastně jsem celkem spokojená, když nic nemusím. Ale tohle je teda příliš velká pakárna i na mě.
Jo a taky dost pomáhá alkohol.
Dětská práce, totiž pardon, pracovní činnosti.Řekněte "karanténaaaaa"!
29.3.2020 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 2.4.2020. Počet zobrazení: 929
