Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Gazela

24.5.2021

Můj vztah k běhání by se dal přirovnat ke stockholmskému syndromu. Vlastně mě to hrozně nebaví, ale už jsem si na to jednak zvykla a jednak je mi potom dobře. Tak se snažím hecnout. Dlužno podotknout, že jsem poslední roky bohužel dost ztratila morál. Každopádně jsem si na běhu vždycky cenila to, že to je "nízkoprahová" aktivita (stačí se obout a jdu) a hlavně, že jsem při běhu SAMA.

Na Pantakovkách na závěrečné patnáctistovce mi Hanička dala písek už asi před třemi lety. Jakože jsem ji fakt nedoběhla. Teď jsem se zas s protaženým obličejem chystala běhat a Hanička přišla s tím, že by chtěla jít se mnou. Chce si to zkusit, uvidí, kolik zvládna a pak se odpojí a vrátí se. Vyrazily jsme. Kolem školky, k Dračí skále a nahoru na pole. Lesem po hraně kopce na druhou stranu. Tady byl bod zlomu. Celou dobu gazele vidím záda. Zeptala jsem se, jestli chce běžet dál a zkusit to se mnou celý... Malá gazela se zatetelila a vyrazila dál. Když jsme se vyhouply zpátky na naší straně kopce, už konečně vypadala trochu unavená, ale nabídku, že už to může natáhnout rovnou domů, rázně odmítla. Ke škole a kolem Pácy a doběhly jsme. Něco mezi pěti a šesti kilometry. Gazela sotva plete nohama, je unavená, ale šťastná a pyšná. Doma si vlezla do vany, pod peřinu a na dvacet minut usnula.

Fotka je ilustrativní, ve skutečnosti vypadala přeci jen unaveněji. :)
4.6.2021 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 9.6.2021. Počet zobrazení: 146

Komentáře