Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Do světa! Totiž do Drážďan.

8.5.2023

Zas mě po čase začaly svrbět prsty a že je třeba vyjet za hranice všedních dní. Třeba Dráždany jsou kousek. Koupili jsme tedy jízdenky, objednali ubytování a ve čtvrtek odpoledne jsme sbalili puntíkatý kufr a medvěda, nastoupili do našeho semmeringu a na Hlaváku do mezinárodního rychlíku Canopus a jeli jsme. Takhle jednoduchý to totiž je. Do Drážďan jsme dorazili s hodinovým zpožděním, ale ubytování jsme naštěstí měli hned u nádraží. Už jen vystoupení v dvoupatrové hale drážďanského nádraží v dětech vzbudilo nadšení a lobby hotelu bylo dalším zdrojem úžasu – vyrazili jsme do světa! Šestilůžkový pokoj s barevným nábytkem a futuristickými palandami, ale i vlastní koupelnou v příjemném moderním hostelu se na tři dny stal naším domovem. Dalším nezapomenutelným zážitkem byly hotelové snídaně – princip pochopili rychle.

V pátek jsme se vydali do impozantního Muzea hygieny a člověka. Expozice z třicátých let, stejně tak stavba. Duch doby z budovy muzea přímo sálal – při pohledu na monumentální stavbu zvenčí i velkorysé mramorové prostory zevnitř vám mysl celkem automaticky začne servírovat černobílé záběry z Německa 30. let. Zajímavé místo. Ale muzeum určitě stojí za prohlídnutí, expozice ač v základu stará, tak velmi moderní. Zejména povedená je pak interaktivní dětská sekce. Aplikace do mobilu s českým výkladem je další milé plus. Po prohlídce jsme se najedli v muzejní kavárně a pokračovali jsme příjemnou procházkou do nedalekého parku.

V sobotu jsme se vydali do historického centra. Velká řeka, barokní kostely, úzké uličky... Mohlo by to být pěkné, kdyby netrpělo stejnými neduhy jako to pražské, kterému se doma vyhýbám: hlavní náměstí se sice jmenuje Neumarkt, ale jako by z oka vypadlo našemu Staroměstskému – nevkusné stánky, ruské kolo a pouliční umělci interpretující světové hity. Takže jsme koukali rychle zmizet a nakonec jsme se nechali zlákat do místního Muzea dopravy a to už bylo moc fajn. Stejně jako následný oběd ve skvělém podniku naproti kulturáku ve stylu ostravské sorely, ani plastika hrdinných partyzánů (asi) nechyběla. V podvečer jsme děti nechali na hotelu a zajeli jsme si ještě znovu do centra, kde jsme si půjčili kola a projeli se kolem Labe.

V neděli ráno jsme zjistili, že vlak, na který jsme měli místenky, zrušili. Takže jsme si zašli na snídani a vydali se na nádraží zjistit co a jak. Maďarský vlak nedojel do Hamburku, takže nemohl jet ani zpátky. Bylo jasné, že čekat na další přímý vlak z Berlína bude suicide mission, tak jsme nasedli do panťáku a svezli se do Bad Schandau, pak se uvidí. Tady jsme měli hodinu na přestup do dalšího vlaku do Děčína, kterou jsme vyplnili přívozem do města a zpátky. Do Děčína jel německý Stadler (!) a šotouš řičel nadšením. A v Děčíně už to bylo jednoduché – tady už jsme sedli na retro rychlík do Prahy a grande finále naší cesty obstaral Pražský semmering. Do Prahy jsme dorazili o dvě hodiny později, než jsme měli v plánu, ale zpáteční cesta byl jeden z nejhezčích cestovatelských zážitků.

Více fotek.
20.8.2023 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 24.9.2023. Počet zobrazení: 245