Do "domečku se zahrádkou" jsem nikdy nechtěla. A už vůbec ne "za Prahou". Máme ale obrovské životní štěstí, že se nám za vydatné pomoci rodin z obou stran podařilo, že žijeme v Praze v bytě, přesto se zahradou a s lesem nadosah. Jak moc velká výhra to je, se ukazuje zejména teď, v časech karanténních. Takže jsem sakra ráda, že jsme tam, kde jsme a rozhodně se nechci rouhat. Nemůžu si ale pomoct, při spojení "půjdeme do lesa" už mi naskakuje kopřivka. Ale protože nějak nejsem přítelem autovýletů do přírody, tak mi nezbývá, než zatnout zuby, nedat na sobě nic znát a alespoň obden roztleskat děti a do toho sakralesa vyrazit.
Vzhledem k tomu, že les je jediné místo, které je "otevřené", máme tu teď naprosto nevídaný provoz a udržet social distance je někdy docela humorné. Pokud je hezky, vyrážíme do lesa dopoledne, protože odpoledne tam není k hnutí. Vlastně jsem teď vůbec radši, když hezky není. Ideálně chodíme mimo cesty, dokonce jsme našli i pár neznámých tras a míst. Snažím se aplikovat prvouku - sledujeme semenáčky, posloucháme datly a strakapoudy, určujeme stromy. Děti lozí po kládách, občas je hecnu k nějakému tělocvičení. Někdy si vezmeme koloběžky, místo sobotního výletu si děti vzaly kola a udělaly jsme "okruh standard" se zastávkou v Botanice na hřišti a kroužením na asfaltových cestičkách, což děti strašně bavilo. To vše obohaceno o výklad principu slunečnch hodin, které tam jsou jako součást venkovního vybavení a jsou, až na tu opačně nalepenou římskou 11 (místo XI je tam IX), velmi povedené. Snažím se vybírat různé trasy, vymýšlet i cíle, ale prostě se tu placatíme tak nějak furt dokola. Děti to víc baví v lese, protože se tam dají lépe hrát jejich nekonečné hry na zvířátka, dá se lozit po kládách a rochnit se v potůčcích. Já zas ráda chodím nahoru na pole a na druhou stranu kopce pod pískovcové stěny vidoulské stolové hory, protože je tam krásný výhled. Typ a cíl vycházky je pokaždé předmětem vyjednávání. V zoufalství největším lze ještě vyměnit náš les za les na Jiruši, příp. les nad Poštovkou. Tam všude se dostaneme i bez použití MHD, které se přeci jen zatím vyhýbám. Ale už to asi dlouho nevydržím.
Shrnuto podtrženo, snažím se, abychom aspoň obden opustili zahradu. Nechce se ani mně ani dětem, ale všichni chápeme, že to je otázka přežití. I tak mě to stojí mnoho sil - nejdřív musím přesvědčit sebe sama, potom děti. Ač je k nezaplacení mít to takhle po ruce, procházky po lese mě prostě nebaví. Na druhou stranu mě to nebaví ani doma, tak mám aspoň diverzitu v tom, kde mě to sere. Další pozitivum je, že v lese dochází k porušování karantény. Ale pssst! Rozuměj, potkáváme různé kamarády a fakt nemám ani sílu a už ani chuť dětem jakkoliv bránit, aby se družily. Tento týden jsem dokonce pod záminkou nutné socializace Olinky, která je na celé karanténě sociálně nejvíc bitá, (ve skutečnosti z čirého vlastního zoufalství) dokonce přikročila k družbě organizované. Takže se družily děti i matky a řeknu vám, že takhle s lahví bílého se to v tom lese dá taky docela vydržet. Ale ve skutečnosti se nejvíc těším do centra. Klidně do toho nákupního.
16.4.2020 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 22.4.2020. Počet zobrazení: 924
