Po třeskutých mrazech čekáme na jaro jak na smilování. Oteplilo se, ptáci zpívají, už nevstáváme do tmy, vzduch začíná vonět hlínou. Je to jasný, jaro je na spadnutí. A tak jsme se v úterý probudili do zimní pohádky. Venku sype, jak kdyby se nahoře roztrhla peřina, tak dobře by se na to koukalo z okna. Jenže mám dítě a jít ven je otázka přežití. Pro Haničku do školky jdeme až pozdě odpoledne a to bychom se tu s Olinkou spolu asi sežraly. Na nákupu jsme byly včera, tak jdem aspoň s tříděným odpadem a obejít blok. Vzhledem k tomu, že Olinka musí rozšlápnout každou hroudu sněhu a dělat cestičky, nám to zabere uspokojivou půl hodinu.
Odpoledne ještě pro Haničku do školky. Tonda sice zůstává doma, ale nakonec ho na sníh vytáhnu. Takže je z toho jeden pozdní jarní sněhulák, troje totálně promočené rukavice a já jsem konečně mohla vyzkoušet to fungl nové hrablo na sníh. Už to vypadalo, že ho snad letos ani nevytáhnu.
Ve středu obleva, venku bílé bláto a ve čtvrtek po sněhu ani památky, ze sněhuláka leží uprostřed zahrady jen špinavá hrouda. Moc dobře si pamatuju, jak jsem loni v pátek před odjezdem z jarňáků obřadně vyhodila sněhule do popelnice, abych je v sobotu ráno šla zas potupně vytáhnout a děti v nich chodily ještě snad měsíc. Přesto nepropadám malověrnosti a ve čtvrtek jsme vyrazili dětem pro nové boty. Tak to jaro už fakt může přijít.
7.3.2018 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 9.3.2018. Počet zobrazení: 986
