Letos jsme dobývali Divoký západ. Odjezd tradičně z Holešovic, tentokrát s přejezdem na Hlavák a odtud železným ořem jsme frčeli na jih. Mezinárodní rychlík Jižní expres do Linze byl narvaný po strop, takže bylo jasné, že budeme rádi, že sedíme a o tradiční vlakové hře nemůže být řeč. V uličkách se tísnili čundráci, běžní cestující, pár švédských skautů i čtyři slečny s obrovskými kufry. Za oknem se střídalo dramatické nebe a boží dopuštění. A v této sestavě nás do jednoho takového bouřkového božího dopuštění vyložili na maličkém nádražíčku Hluboká nad Vltavou – Záluží. Ani ne hodinu před námi spadl na trať strom, do nějž naboural vlak. Autobus objednaný do Českých Budějovic jsme si tedy nechali přistavit do Hluboké, kde jsme ho museli bránit vlastním tělem, protože zoufalí spolucestující se pochopitelně snažili dostat do jakéhokoliv přistaveného autobusu. Povedlo se a nakonec z toho bylo jen asi hodinové zpoždění. Děti jsme po skupinách vysadili na dvoudeňák, který jsme tentokrát zařadili na začátek tábora a já jsem se nechala stáhnout na základnu, kde jsme si užili to nejkrásnější, co naše louka může nabídnout – tábor bez dětí.
Dvoudeňák na začátku si všichni pochvalovali – děti, že to mají hned z kraje za sebou; vedoucí, že při "jednosměrné" cestě se dá podívat i do nových míst; a kuchyně, že se v klidu vybalí, nakoupí, zajedou provoz, než začnou vařit. Věkové skupiny z dvoudeňáku jsme zachovali pro dopolední provoz, což se taky ukázalo jako fajn řešení – děti si společnost vrstevníků pochvalovaly i služba se snáz organizuje. Odpoledne běžel soutěžní program už po smíšených družinách, které jsme po čtyřech neúspěšných pokusech namíchat vyrovnané týmy losovali. Losovalo se po věkových skupinách a pohlavích a opět se nepodařilo namíchat vyrovnané týmy, ale aspoň to nebyla naše chyba. A dál už normálně – putování přes celé státy do Kalifornie, dovednosti, táborové práce... Děti zas o rok starší a šikovnější, parta funguje napříč věkovými skupinami, děti jsou většinou dělné a velmi k dohodě. Je úžasné vidět ten posun.
Takže jsme dobře zvládli i to, že nám 9 dnů ze 14 propršelo. Letos jsme mocně amortizovali holiny i pláštěnky, z péřovky jsem poprvé vylezla až ve čtvrtek. Pátek, sobota a neděle byly konečné teplé a slunečné. A když už to všechno tak hezky klape, je čas předat šerifskou hvězdu...
Tábor v Keblanech je jedním ze základních stavebních kamenů mého života a toho, čím jsem. Objevitelé jsou moje třetí keblanská "štace" – nejdřív 6 let sama jako dítě s Apači, pak asi 5 let jako vedoucí s Ďáblíky a od roku 2019 jako hlavní vedoucí s Objeviteli a vlastními dětmi. Rozhodnutí skončit pro mě bylo snad těžší než začít. Bude mi to chybět? Strašně! Těžce ponesu, že na táboře budu jako host. Že nebudu součástí těch divů, které se na táborové louce mezi dětmi i dospělými dějí. Že nebudu každé ráno lézt do hráze. Že budu součástí té sobotní "nájezdnické" hordy rodičů, kteří každoročně do toho zázraku vpadnou... Těch 14 dní zcela mimo čas a prostor mi bude strašně moc chybět.
Potěšily mě dotazy od kolegů vedoucích, jestli jsem si to nerozmyslela (konec jsem hlásila loni v závěru tábora). Dojaly mě reakce dětí. Rozesmály mě dotazy rodičů, jestli nebudu jezdit aspoň jako řadový vedoucí. Nebudu. Role šéfa mi seděla nejvíc, vlastně k dětem moc nechci. Rozhodnutí nejsou má silná stránka, ale když je udělám, tak čistým řezem. Ty umím. Takže ne, už nebudu jezdit. Potřebuju teď víc pracovat za peníze – mám příležitost v práci postoupit na čaroděje vyšší kategorie a mj. si zvednout úvazek a práce zadarmo pro "blaho celku" mi už začala vadit. Krom toho Tonda má před sebou poslední 2 tábory. Chci dětem dopřát možnost jet na tábor samy za sebe.
20.8.2023 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 20.8.2023. Počet zobrazení: 338
