Děti jsou různé
19.3.2019
Jeden by řekl, že děti z jedné líhně by měly být podobné. Ne, nejsou. Někdy je těžké přijmout, že člověk nerozumí vlastnímu dítěti, protože je tak odlišné, jindy je zas stejně těžké vidět to zrcadlo sebe sama včetně všech vlastností, o kterých předstíráte, že je nemáte. Často se rozčílím, že se můžu na hlavu stavět, ale jsou věci, které ani výchovou prostě "nepřerazím". Že výchova není všemocná, mě na jednu stranu děsně rozčiluje, na druhou stranu i uklidňuje - zároveň to implikuje, že výchovou ani nemůžu všechno úplně pokazit.
Tonda první rok ve školce jel v modu "děti ve školce mi nevadí" a po půl roce znal jméno jednoho spolužáka, který ho tak trochu šikanoval. Když ho spolužák zdravil na ulici, vůbec nevěděl, která bije. Hanička nastupovala s Tondou v zádech a tam si ten vývoj nepamatuju skoro vůbec. Zato Olinka. Olinka je velký pozorovatel. Moc se nezapojuje, ale všechno sleduje. Takže se po školce dozvím úplně všechno od ranního kroužku, kde byli venku, kdo zlobil, co mu na to řekla paní učitelka, co bylo k obědu až k odpolednímu hraní. Zná jména všech dětí ve třídě, ví, kdo má jakého sourozence a na hřišti se se všemi halasně zdraví. Když mi vyjmenovávala své kamalády ve školce, skončily jsme někde u čísla jedenáct. Teď má novou hvězdu Elišku z vedlejší třídy, s kterou už kujou plány na návštěvu na zahradě (Eliška bydlí v domě vedle nás). Zatím jsem to hrála do autu jsouc po pěti letech školními a školkovými interakcemi poněkud unavená, ale asi už to fakt neukecám. To, že Olinka už několikrát zmínila oslavu narozenin, zatím ignoruju a tiše (a zajisté marně) doufám, že to vyšumí.
Tonda je itrovert jak vyšitej s ne zrovna pozitivním životním naladěním, Hanička je otevřená, komunikativní a veselá holčička a Olinka je zatím takový spíš bojácný pozorovatel. Vzdor jejich rozdílným povahovým nastavením vedou nakonec všichni svůj vlastní bohatý společenský život, jehož už my jako rodiče nejsme součástí. A je to boží!!!
Jeden by řekl, že děti z jedné líhně by měly být podobné. Ne, nejsou. Někdy je těžké přijmout, že člověk nerozumí vlastnímu dítěti, protože je tak odlišné, jindy je zas stejně těžké vidět to zrcadlo sebe sama včetně všech vlastností, o kterých předstíráte, že je nemáte. Často se rozčílím, že se můžu na hlavu stavět, ale jsou věci, které ani výchovou prostě "nepřerazím". Že výchova není všemocná, mě na jednu stranu děsně rozčiluje, na druhou stranu i uklidňuje - zároveň to implikuje, že výchovou ani nemůžu všechno úplně pokazit.
Tonda první rok ve školce jel v modu "děti ve školce mi nevadí" a po půl roce znal jméno jednoho spolužáka, který ho tak trochu šikanoval. Když ho spolužák zdravil na ulici, vůbec nevěděl, která bije. Hanička nastupovala s Tondou v zádech a tam si ten vývoj nepamatuju skoro vůbec. Zato Olinka. Olinka je velký pozorovatel. Moc se nezapojuje, ale všechno sleduje. Takže se po školce dozvím úplně všechno od ranního kroužku, kde byli venku, kdo zlobil, co mu na to řekla paní učitelka, co bylo k obědu až k odpolednímu hraní. Zná jména všech dětí ve třídě, ví, kdo má jakého sourozence a na hřišti se se všemi halasně zdraví. Když mi vyjmenovávala své kamalády ve školce, skončily jsme někde u čísla jedenáct. Teď má novou hvězdu Elišku z vedlejší třídy, s kterou už kujou plány na návštěvu na zahradě (Eliška bydlí v domě vedle nás). Zatím jsem to hrála do autu jsouc po pěti letech školními a školkovými interakcemi poněkud unavená, ale asi už to fakt neukecám. To, že Olinka už několikrát zmínila oslavu narozenin, zatím ignoruju a tiše (a zajisté marně) doufám, že to vyšumí.
Tonda je itrovert jak vyšitej s ne zrovna pozitivním životním naladěním, Hanička je otevřená, komunikativní a veselá holčička a Olinka je zatím takový spíš bojácný pozorovatel. Vzdor jejich rozdílným povahovým nastavením vedou nakonec všichni svůj vlastní bohatý společenský život, jehož už my jako rodiče nejsme součástí. A je to boží!!!
5.4.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 5.4.2019. Počet zobrazení: 963