Na tuto sobotu připadlo Zažít město jinak a Den otevřených dveří Dopravního podniku. Moje volba by sice vypadala jinak, ale vzhledem k absenci tatínka by Zažít město jinak byl spíš očistec, a tak jsem dala přednost druhé akci. Se všemi dětmi to sice byl taky očistec, ale aspoň jsem neměla pocit, že mi děti kazí MOJI zábavu.
Do Motola jsme se čirou náhodou svezli historickou tramvají a pak přišla Tondova extáze. Děti probíhaly tramvaje, sedly si za panel v tramvaji i metru, zkusily si místo tramvajového průvodčího, podívali jsme se do opravny. Do zličínského depa jsem si naštěstí jako posilu povolala dědu, kterému jsem potom děti přenechala a s Olinkou odjela domů.
Pro Tondu to byl snový zážitek, Hanička vlála za ním a pro mě to bylo kromě pekla nahánění Olinky také okénko do budoucnosti. V těch dvanáctiletých šotouších, kteří tam sypali z rukávu označení jednotlivých tramvají a kladli velmi fundované dotazy, jsem naprosto zřetelně viděla Tondu za šest až deset let.
A pro příště vím, že musíme vyrazit dopoledne, kdy tam je snad méně lidí, vyhradit si více času a rozhodně si s sebou vezmu dalšího dospělého, aby jeden z nám mohl vzít holky domů. S Olinkou je to obecně peklo a Hanička sice trvá na tom, že chce jít taky, ale rozhodně nevykazuje takové nadšení jako Tonda. Takže dámská sekce klidně může podobné akce opustit dříve. A jít třeba do cukrárny. Nebo na Zažít město... Jo, takhle to příště uděláme.
18.9.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 19.9.2016. Počet zobrazení: 1461
