Babička je ročník 1922. Na svůj věk je v pozoruhodné mentální i fyzické kondici, ale subjektivně to podle jejích slov už nestojí za nic, "když člověk pořád neumírá" (opravdu cituji). Veškerou praktickou péči zajišťuje moje máma, já s dětmi se snažíme prababičce občas zajistit povyražení. Babička špatně vidí, špatně slyší, špatně chodí, ale v přítomnosti pravnoučat viditelně ožívá. Zatímco s mámou (dcerou) je babička údajně ukňouraná a nemohoucí, se mnou se snaží a je moc fajn, ač je potřeba ji k aktivitě trochu přesvědčovat. Stejný model funguje s dětmi - u babičky (mojí mámy) nic nemusí, a tak jsou skvělí, kooperativní, veselí, zatímco já jsem ta otravná matka, co po nich chce i mnoho nepopulárních aktivit. Tak si s mámou trochu vyměníme role a aspoň babička je se mnou skvělá, veselá, kooperativní.
Už dlouho jsem měla v plánu ji vytáhnout na Petřín. Původně jsem myslela vzít ji naší "utajenou" brankou pod Strahovem na vyhlídku na Prahu, ale nakonec jsem vzhledem k ročnímu období zvolila růžovou zahradu. Babička podala životní výkon, děti se proháněly na koloběžkách, Olinka zas znatelně pokročila v jízdě na kole a uprostřed barevných a vonících růží po sobotních lijácích to bylo moc fajn. Nakonec ještě nanuk ve strahovské menze a odvoz domů. Ještě mám v plánu zmíněnou vyhlídku a obhlídku jejího prvního pražského podnájmu na Hřebenkách.
16.6.2019 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 9.7.2019. Počet zobrazení: 846
