Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Coming out

Nikdy jsem nechápala, jak může někdo o miminu říct, že je úžasné. Celkem nic moc neumí, velká zábava s ním taky není... No, tak naše Olinka je naprosto úžasná. A zábavná. A nejkrásnější. A... prostě jsem z ní celá na větvi, jsem v podstatě nepřetržitě dojatá a připadám si, že to snad ani nejsem já. Olinka byl náš životní krok a musím konstatovat, že lepší rozhodnutí jsem v životě neudělala. Tak nějak jsem tušila, že když to jednou rozseknem, tak nad živým miminem už asi těžko budu litovat, že jsme do toho šli. Tak nejen že nelituju (což bych stejně nikdy nepřiznala), ale z Olinky jsem stále u vytržení.

Ani jsem netušila, jak strašně moc jsem ji potřebovala. Teprve teď vidím, jak šílené období bylo narození a první rok Haničky rok a půl po Tondovi. Jak mám celé to období v mlze. Jak náročné bylo starat se o dvě mimina. Teď jsou už děti docela velké a do toho mimino. Olinka mi zaceluje jednu ránu po druhé, šrámy na duši a mém mateřském já, o kterých jsem ani nevěděla. Děti mě samozřejmě změnily, ale nejvíc až Olča. Trvalo mi tři děti, než jsem pochopila, jaká jsem a jak to mám nastavené. Tři děti, než jsem se sebou přestala bojovat. Než jsem si vyjasnila, že i matky mohou chybovat. Že nikdy nebudu vyrovnaná a klidná nadžena s vycepovanými dětmi. A než mi došlo, že to nikdy správně dělat nebudu, protože žádné správně není. A že to často nezvládnu ani podle svých vlastních představ. Ubrala jsem, kladu si malé, ale realistické cíle a snažím se ukotvit rutinu a systém. Holt nikdy nebudu dokonalá a těžko tedy budu mít dokonalé děti. Je to nesmírně úlevné. Asi jsem strašně patetická, ale fakt už 5 měsíců nevycházím z úžasu nad Olinkou (a spolu s tím se vezou i Toník s Haničkou) a z údivu sama nad sebou.

Jinak je Olinka pěkně tlusté dobře živené mimino a nesmírně trpělivá (až mě někdy hanba fackuje) a pohodová holčička. Nešetří úsměvy, v noci dobře spí, od čtyř měsíců se přetáčí na bříško. Prostě třetí dítě. Na jednu stranu na ní asi nemám tolik času, na druhou stranu vidím, jak neskutečně motivující je přítomnost dvou sourozenců. Takže já na ni možná nemám tolik času, o to více se jí však se vší vehemencí věnují Tonda s Haničkou.

Změnila jsem se hodně, ubrala jsem v nárocích na děti i na sebe a funguje to. Což ovšem neznamená, že jsou naše dny jen zalité sluncem. Pořád občas na děti křičím. Často si nevím rady s odrzlým Tondou, který zkouší, kam až může zajít a s ufňukanou Haničkou, která na mě zas testuje své herecké nadání. Ráno jsem plná předsevzetí jak budu lepší matkou a večer už se jen snažím zhluboka dýchat a křičet co nejméně. Někdy více někdy méně podléhám svým slabostem a s různými úspěchy bojuji se svou leností.

A úplně sebe sama jsem taky neztratila. Zjistila jsem to, když Míša odjížděl na Stezku. Racionálně to mám zpracované - holt mám teď mimino, tak nikam jet nemůžu. A byla by škoda, aby nejel ani jeden z nás. Víkend sama s dětmi je sice vyčerpávající, ale většinou si vymyslím nějaký program a bývá to nakonec docela prima. Tak nač se hroutit, však se taky dočkám a nic mi neuteče. Jsem už přeci velká holka. Míša se zabalil a zmizel, zamávávali jsme mu z okna a najednou to na mě padlo. Představila jsem si ty večírky do hořkých konců, humor ostrý jak břitva, kvalitní muziku a hlavně ŽÁDNÉ DĚTI. A já tu kreslím dvacátýčtvrtý kornout, aby do něj Hanička nakreslila zmrzlinu a postopadesáté utírám stůl, aby byl za dvě hodiny úplně stejně upatlaný. Pak už stačí jen jeden pohled do prádelního koše a rozpláču se.

Ale nakonec je to vlastně v pořádku, zdá se, že jsem ještě úplně nerezignovala. Mám pocit, že všechno plyne a i přes drobná vychýlení to plyne správným směrem.


1.10.2015 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 1.10.2015. Počet zobrazení: 1199

Komentáře

Autor: janahana
Vloženo: 7.10.2015 22:02:39
Ahoj Kačenko,
čtu a ani nedutám.

Všechny líbám. Tebe zvláště, Krásná Matko!
jh