Neděle 6.45 SELČ aneb "se synkem po ránu strašiti..."
10.4.2011
"...nedělní úsvit viděti" - to se mi dřív jen tak nepoštěstilo… Nutno dodat, že mi to ani nijak nechybělo. Ale s Tondou to budu asi zažívat pravidelně – jupí. No dobře není to úplně úsvit,
ale pro mě to je prostě hóódně brzy. Toníček nám večer krásně usíná, většinou končí
náš usínací zápas hned v prvním kole. Dokonce Tonda usíná sám – nakrmím,
odříhnout, uložím, zazpívám, pohladím a odcházím. To vše nejpozději do půl
deváté, takže zatím pohoda. Ale to ráno...
Doby, kdy jsme s Tondou chrněli do devíti, jsou nenávratně pryč. V půl sedmé se probouzí a vrtí se a hučí. Když nereagujeme, v 6,45 začne výskat a zkoušet, co všechno se na ty hlasivky dá zahrát. A my hrajeme hru kdo s koho. V každém případě je vítězem Tonda, druhé místo obsazuje ten, kdo vydržel a může zůstat v posteli. Kdo se umístí na třetím místě, bere Tondu a odchází si s ním povídat do obýváku či kuchyně. Pro prohravšího je cenou útěchy Toníčkův úsměv od ucha k uchu, že se konečně někdo zvednul z postele. Ale ta cena útěchy stojí za to.
Tedy přes týden má ranní službu Míša, protože stejně vstává a já chrním, dokud Míša neodchází do práce, nebo dokud Tonda neřve hlady. O víkendu se tak zhruba střídáme…