Vánoce 2015
Děti dostaly téměř pod stromeček neštovice, tak byly Vánoce spíš v poklidu. Pokud se tak dá říkat soužití s dvěma zdravýmí - nemocnými dětmi. Nemoc probíhala lehkým osypáním, ale bez teplot a jakýchkoli dalších příznaků. Tak jsme se snažili držet klidový režim, ale nakonec jsme občas ven vypadli, jinak by to tu nedopadlo dobře. Štědrý den je natolik emotivně náročný, že jsme pro ukrácení dne nakonec podnikli i tradiční výpravu na Vyšehrad, jenom jsme jeli autem místo zamýšlené verze MHD a pěšky na Výtoň a přes železniční most zpět na Smíchov.
Vánoce letos v premiéře - Štědrý večer poprvé u nás. Ale jdu na to od lesa, takže kompletní večeři jsem si nechala dovézt od maminky. Děti se na poměry tohoto extrémně vypjatého dne chovaly mravně, večeři přežily a u stromečku už byla pohoda. Na Boží hod jsme ustanovili novou tradici - zůstali jsme doma, koukali na pohádky a hráli si s novými hračkami. Já jsem si Boží hod ustanovila jako trénink neprudění - děti snídaly cukroví a v pyžamu koukali na Mimoně ještě v 11 dopoledne. A do dvou hodin, kdy jsem teprve podávala oběd, tu hlady taky nikdo neumřel. Pravda, v mém předsevzetí mě utvrzovalo venkovní celkově nijaké počasí a přecijen snaha o trochu klidový režim, vzhledem k probíhajícím neštovicím. A na Štěpána jsme už vyrazili na Malvazinky na oběd, děti jsme tam nechali přes noc ("a kdy už odejdete?") a sami s kočárem vyrazili téměř jarním sluncem vycházkou domů.
A je to za námi. Sklidili jsme sváteční stůl, povyhazovali obaly a balicí papíry, děti si z množství dárků tradičně vybraly dva highlights (tramvaj, autobus a plyšové kočičky) a zbytek nějak ignorují. Jo, ještě si vlastně dost hrály se spacáky, dokud jsme je nesbalili a pak se taky hoděj krabbičky od potapěčských brýlí - v těch totiž kočičky bydlej. Ale velký ách dárek - potapěčské brýle snad ještě přijdou ke slovu v bazénu a v létě.
Vánoce letos v premiéře - Štědrý večer poprvé u nás. Ale jdu na to od lesa, takže kompletní večeři jsem si nechala dovézt od maminky. Děti se na poměry tohoto extrémně vypjatého dne chovaly mravně, večeři přežily a u stromečku už byla pohoda. Na Boží hod jsme ustanovili novou tradici - zůstali jsme doma, koukali na pohádky a hráli si s novými hračkami. Já jsem si Boží hod ustanovila jako trénink neprudění - děti snídaly cukroví a v pyžamu koukali na Mimoně ještě v 11 dopoledne. A do dvou hodin, kdy jsem teprve podávala oběd, tu hlady taky nikdo neumřel. Pravda, v mém předsevzetí mě utvrzovalo venkovní celkově nijaké počasí a přecijen snaha o trochu klidový režim, vzhledem k probíhajícím neštovicím. A na Štěpána jsme už vyrazili na Malvazinky na oběd, děti jsme tam nechali přes noc ("a kdy už odejdete?") a sami s kočárem vyrazili téměř jarním sluncem vycházkou domů.
A je to za námi. Sklidili jsme sváteční stůl, povyhazovali obaly a balicí papíry, děti si z množství dárků tradičně vybraly dva highlights (tramvaj, autobus a plyšové kočičky) a zbytek nějak ignorují. Jo, ještě si vlastně dost hrály se spacáky, dokud jsme je nesbalili a pak se taky hoděj krabbičky od potapěčských brýlí - v těch totiž kočičky bydlej. Ale velký ách dárek - potapěčské brýle snad ještě přijdou ke slovu v bazénu a v létě.
6.1.2016 vložil(a) Káča Režná