Podzimní

Asi jsem divná, ale miluju podzim ve všech jeho podobách. Možná je to tím horkým létem, ale v momentálním sychravém podzimu si strašně moc medím. Už jsem sice velká holka, ale v každé kapse mám alespoň jeden kaštan, děti jich mají v pokoji plný košík a já stejně ty lesklé, čerstvě vylouplé musím zase sebrat. Občas si i kuličku pámelníku utrhnu a s chutí si prásknu. K tomu to barevné listí, sychravo, voňavý vzduch a v hlavě Listopadový písně od Wabiho Daňka. Brouzdáme po venku v holinách a když přijdeme domů, je tu rázem příjemněji, než když si tu smrdíme celé dopoledne.

Mám tendence se v tomto počasí slastně propadat do melancholie a tak trochu si pobrečet nad vlastním mládím... Nebo si jen tak být doma, koukat jak venku mží a užívat si teplo domova. No prostě znáte ty reklamy na Ikeu nebo Tchibo - venku plískanice, do domu se vřítí prokřehlá, ale šťastná rodina a za chvíli už v krbu hoří oheň, všichni členové domácnosti sedí na gauči zabaleni v dekách a hrají "Člověče, nezlob se" a společně se smějí. Tak nějak bych si to představovala.

A teď realita: dorazíme domů, já celá melancholicky romantická, těším se, jak si zahrajeme alespoň to šestnáctikartičkové pexeso Dopravního podniku a bude nám spolu dobře. Děti se pohádají ještě na chodbě, protože oba chtějí zazvonit první. Případně stropí vyrvál, protože Hanička trvá na tom, že si klacek vezme domů, s čímž já hrubě nesouhlasím a Toník zase trucuje, protože... no, to je celkem jedno, proč zrvona teď trucuje. Olinka pláče, protože má hlad/je unavená/už byla moc dlouho v kočáru a potřebuje se hemžit. Vpustím zvěř do bytu, velím zout-svlíct-umejt ruce, svlíkám mimino, pomáhám rozepnout zip na bundě, čuchám si k rukám "jak voněj". Vydám svačiny, přebalím a nakrmím Olču. A než se vrátím, Toník s Haničkou zmizej v pokoji (Hani, pojď do pokojíčku, budeme si huát). Když si tedy se mnou nechtějí hrát, jdu být aspoň užitečná a uvařím večeři, poskládám prádlo, atd. U toho poslouchám, jak si hrajou na školku - přebíhaj mezi pokojem a kuchyní, sedí a pracují v kroužku, chystaj se na vycházku, fialová třída jde na zahradu, oranžová do lesa, potom se sháněj na oběd a spaní...

Při prvním konfliktu zkusím navrhnout pexeso, návrh se ujímá. Vyrovnám kartičky a hrajeme. Tonda otáčí pořád dokola ty samé karty, Hanička zas nekouká na to, co kdo otočil. Šílím. Koriguju hru, silou vůle se dobereme konce. Má touha po společném čase s dětmi je saturována, nervy nadranc, tak děti zase pustím, aby si hrály, jak jim libo. Odeberou se do pokojíčku něco vařit, mimino usíná a já se opřu o parapet, hledím z okna a sama se opatrně nořím do své melancholie. Sice jsem občas vytržena a musím ochutnat dort z kostek nebo polívku z plastové zeleniny, ale celkem to funguje.

Ale jednou... Jednou si ten sychravý podzim zase užiju sama se svou ubrečenou melancholií. Podzime, vítej.