Obchodník s imaginárnem
15.3.2015
Všechny děti mají období her "jako", naše nejsou výjimkou. Ovšem Tonda dovedl princip "jako" k dokonalosti. Haničku dokáže rozplakat tím, že jí "sebere ruku" a utíká s ní pryč. Sestra ho s nepříčetným pláčem honí a ječí, aby jí ruku vrátil. Dokážou se velmi intenzivně pohádat o o to, kdo z nich bude kočička a kdo maminka, příp. kdo z nich je zrzavá kočka a kdo černá. Role většinou rozdává Tonda, Hana vznáší plačtivé protesty. A já jim to odmítám pískat.
Velmi často mi nosí imaginární čokoládu a imaginární bonbony a Tonda dokonce dokáže Haničku imaginární čokoládou i uklidnit: Hana pláče (důvod není podstatný, pláče pořád). Tonda za použití našich vyjednávacích technik (Haničko, psestaň puakat a žekni, co se stauo.) nakonec sáhne po aktu zoufalství "a čokoláda by pomohla?". Hanička kývne a Tonda jí podá imaginární čokoládu. A Hana ji jako sní a opravdu zmlkne.
Ovšem za Tondův majstrštyk považuju transakci, kdy se sestrou dokázal vyměnit imaginární harmoniku za skutečnou. Děti mají k dispozici jednu vopravdickou foukací harmoniku (teď už) vyřazenou z Míšova fondu a jednu dětkou žlutou celkem k ničemu. Ale funguje to, podstatné je, že artefakty jsou dva, takže má každý svoji a vlastnictví celkem respektují, příp. se dokážou dohodnout na výměně a pod. Ovšem nedávno Hanička objevila žlutou harmoniku ve svém baťůžku a druhá zůstala doma. Tonda ji chvíli zkoušel ze sestry vymámit a nakonec se uchýlil ke lsti a opravdu přinutil sestru, aby mu svou skutečnou harmoniku vyměnila za jeho imaginární. A Hanička naprosto bez hádky či stínu pochybnosti důvěřivě bratrovi harmoniku podala a ochotně přesbrala jeho imaginární.
Podobně vyřešil tragedii, když si svoji bílou tramvaj zapomněl u babičky: po krátkém a nenáročném vyjednávání ji s Haničkou vyměnil za její červenou s dovětkem, že tu bílou má tedy Hanička u babičky. To se Haně sice moc nepozdávalo, ale nijak zvlášť neprostestovala. V těchto případech už zasahujeme, že to není úplně košer transakce, ale nijak dramaticky se jim do toho nepletem doufajíce, že to za prvé časem Hana pochopí a nedá se, a za druhé že stejně u nikoho jiného než u sestry s těmito obchodními metodami neuspěje.
A já sama, sourozence nemajíc, jejich koexistenci naprosto fascinovaně sleduji a jsem u vytržení. A v neposlední řadě i dost tápu, nakolik jejich spolužití usměrňovat a nakolik je nachat být. A poslední dobou se taky neustále dojímám. Toník je totiž velký bratr a usurpátor - určuje, co se bude dělat, u všeho musí být první, což Hanička beze zbytku respektuje (k mé nelibosti, protože fakt už nevím, jak Tondovi vysvětlit, že první bude, jen když bude rychlejší než ostatní. Ale však časem taky potká realitu a někdo mu to zadarmo nedá.), vyžaduje její přítomnost a spolupráci a Hana se celkem ochotně podřizuje, protože brácha má zase bezvadné nápady, žeano. Občas tedy pohár přeteče, Hana se vzepře a projeví vlastní vůli, ale není to často. Jinak spolu žijí v míru a pokoji. A běda tomu, kdo by se Haně pokusil zkřivit vlas! Na hřišti Tonda řeší Haniččiny konflikty kolem hraček - na agresora vyběhne a s hysterickým řevem "nech jí to!!! To je Haničky!!!" rve zločinci z ruky ukradený kyblík. Na způsobu krizové komunikace tedy budeme muset ještě zapracovat, ale jinak jsem na něj pokaždé strašně moc pyšná.
Nicméně vše se mění za pochodu a Tonda se poslední dobou vůči Haničce začíná i vymezovat, takže nazrál čas na občasnou separaci.
Všechny děti mají období her "jako", naše nejsou výjimkou. Ovšem Tonda dovedl princip "jako" k dokonalosti. Haničku dokáže rozplakat tím, že jí "sebere ruku" a utíká s ní pryč. Sestra ho s nepříčetným pláčem honí a ječí, aby jí ruku vrátil. Dokážou se velmi intenzivně pohádat o o to, kdo z nich bude kočička a kdo maminka, příp. kdo z nich je zrzavá kočka a kdo černá. Role většinou rozdává Tonda, Hana vznáší plačtivé protesty. A já jim to odmítám pískat.
Velmi často mi nosí imaginární čokoládu a imaginární bonbony a Tonda dokonce dokáže Haničku imaginární čokoládou i uklidnit: Hana pláče (důvod není podstatný, pláče pořád). Tonda za použití našich vyjednávacích technik (Haničko, psestaň puakat a žekni, co se stauo.) nakonec sáhne po aktu zoufalství "a čokoláda by pomohla?". Hanička kývne a Tonda jí podá imaginární čokoládu. A Hana ji jako sní a opravdu zmlkne.
Ovšem za Tondův majstrštyk považuju transakci, kdy se sestrou dokázal vyměnit imaginární harmoniku za skutečnou. Děti mají k dispozici jednu vopravdickou foukací harmoniku (teď už) vyřazenou z Míšova fondu a jednu dětkou žlutou celkem k ničemu. Ale funguje to, podstatné je, že artefakty jsou dva, takže má každý svoji a vlastnictví celkem respektují, příp. se dokážou dohodnout na výměně a pod. Ovšem nedávno Hanička objevila žlutou harmoniku ve svém baťůžku a druhá zůstala doma. Tonda ji chvíli zkoušel ze sestry vymámit a nakonec se uchýlil ke lsti a opravdu přinutil sestru, aby mu svou skutečnou harmoniku vyměnila za jeho imaginární. A Hanička naprosto bez hádky či stínu pochybnosti důvěřivě bratrovi harmoniku podala a ochotně přesbrala jeho imaginární.
Podobně vyřešil tragedii, když si svoji bílou tramvaj zapomněl u babičky: po krátkém a nenáročném vyjednávání ji s Haničkou vyměnil za její červenou s dovětkem, že tu bílou má tedy Hanička u babičky. To se Haně sice moc nepozdávalo, ale nijak zvlášť neprostestovala. V těchto případech už zasahujeme, že to není úplně košer transakce, ale nijak dramaticky se jim do toho nepletem doufajíce, že to za prvé časem Hana pochopí a nedá se, a za druhé že stejně u nikoho jiného než u sestry s těmito obchodními metodami neuspěje.
A já sama, sourozence nemajíc, jejich koexistenci naprosto fascinovaně sleduji a jsem u vytržení. A v neposlední řadě i dost tápu, nakolik jejich spolužití usměrňovat a nakolik je nachat být. A poslední dobou se taky neustále dojímám. Toník je totiž velký bratr a usurpátor - určuje, co se bude dělat, u všeho musí být první, což Hanička beze zbytku respektuje (k mé nelibosti, protože fakt už nevím, jak Tondovi vysvětlit, že první bude, jen když bude rychlejší než ostatní. Ale však časem taky potká realitu a někdo mu to zadarmo nedá.), vyžaduje její přítomnost a spolupráci a Hana se celkem ochotně podřizuje, protože brácha má zase bezvadné nápady, žeano. Občas tedy pohár přeteče, Hana se vzepře a projeví vlastní vůli, ale není to často. Jinak spolu žijí v míru a pokoji. A běda tomu, kdo by se Haně pokusil zkřivit vlas! Na hřišti Tonda řeší Haniččiny konflikty kolem hraček - na agresora vyběhne a s hysterickým řevem "nech jí to!!! To je Haničky!!!" rve zločinci z ruky ukradený kyblík. Na způsobu krizové komunikace tedy budeme muset ještě zapracovat, ale jinak jsem na něj pokaždé strašně moc pyšná.
Nicméně vše se mění za pochodu a Tonda se poslední dobou vůči Haničce začíná i vymezovat, takže nazrál čas na občasnou separaci.
15.3.2015 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 15.3.2015. Počet zobrazení: 1316