Potřetí aneb for future me
10.3.2015
Třikrát a dost. Fakt. Sice jsem nabrala zatím nejméně ze svých tří těhotenství, ale přesto skoro nemůžu chodit. Ve světle sobotní rodinné vycházky na Vyšehrad jsem zrušila svou účast na výletě, který je určen pro děti kolem čtyř let - neujdu to. Cestou do školky se na cca 500 m musím čtyřikrát zastavit. Mám problém se obout a zout. Mám věčně upatlané břicho, jak se při vaření musím předklánět. Neustále břichem někde narážím, překážím si. Mám zablokovaná záda. Ráno jsem otlačená, protože můžu spát jenom na levém boku. V posteli se přetáčím za hlasitého hekání a funění. Dvakrát za noc chodím na záchod, přičemž než se vyhrabu z postele a dokachním na záchod, tak se málem počůrám. Noční cesta na záchod je takový výlet, že do postele uléhám zcela probuzena a mám chuť si povídat. Naštěstí se mi většinou muže zželí a neobtěžuji ho. Na zimní bundě se mi na břiše rozjíždí i nový zip, ještě že už je jaro a můžu nosit kabát na knoflíky. Večerní erotické chvilky spočívají v tom, že mi muž svlíká kalhoty, kalhotky a hlavně ponožky z mých naprosto odporně oteklých nohou. Muž večer uspává děti a poté mě pravidelně nachází spící v křesle u televize. Mám problém dostat se do/ze sprchy. Vana nepřipadá v úvahu, už bych v ní zůstala.
Běžná ranní debordelizace bytu se stala výkonnostním sportem - uklidím po snídani, zametu jídelní kout a kuchyň, utřu stůl a linku, ustelu postele, posbírám největší bordel v obýváku a v pokojíčku a jdu si sednout s tepovou frekvencí jak po triatlonu.
Celkem chápu tu fascinaci těhotnými ženami - je to symbol naděje, klenoucí se těhotenské břicho je ztělesněním budoucnoucnosti, dítě je způsobem jak se zachovat na věčnost. To vše platí zhruba do sedmého měsíce. Poté je těhotná žena prostě jen zcela nepoeticky obrovská.
Docela dobrý tah byl pořídit si na čtrnáct dnů virózu, která mi ta záda rozjela takovým způsobem, že jsem nebyla schopná bez pomoci ani vstát z postele. Viróza odezněla, záda se vrátila do běžného stavu (rozuměj bolest od někud od levé kyčle mi vystřeluje jen při některých pohybech, ne při všech) a hned se cítím jako křepelička. Škoda že kvůli tomu muž neodjel na Spanilku.
Ale má to i svá pozitiva. Většina lidí se na mě dívá povzbudivě, jako že to je super. Okolní dětné ženy poté, co ovládnou prvotní nevolnost a zděšení z představy třetího dítěte, mě obdivují a vyjadřují podporu. Starší ročníky, které již zapomněly na život s malým dítětem, se rozněžňují, že je prima mít tolik dětí. Při sebemenším heknutí se Hanička ptá, co mě bolí a jde mi záda pofoukat. Jarní slunce rozverně nasvěcuje vrstvy prachu a já je ignoruju, protože na to prostě nemám. Nevím ovšem na co se budu vymlouvat po porodu.
V prvním těhotenství jsem byla hlavně zvědavá a trochu jsem se bála - jaké to bude? Při druhém těhotenství jsem byla vyděšená, co budu dělat, až se Hana narodí, jak se daj zvládnout dvě děti v tak malém odstupu. Při třetím těhotenství se jenom těším. Ano, těším se na miminko, jak bude vonět, jak poroste, na první úsměvy, bla bla bla, ale hlavně se těším, až nebudu těhotná. Narozdíl od předchozích případů jsem přesvědčená, že mimino v kočáru je větší pohoda než mimino v břiše. Druhého dítěte jsem se bála, u třetího mám pocit, že tak nějak samo zapluje do rozjetého života.
Jenom aby nedošlo k mýlce - žádná pravda mě nezajímá, kdybyste snad někdo měl tendenci mi něco vysvětlovat!
Muž má zostřený režim, vykonává domácí práce, stará se o děti, dělá jim legraci, protože se mnou už žádná sranda není. V zásadě dělá to, co normálně, akorát teď si to i sama před sebou líp obhájím. Z neskonalé vděčnosti za jeho ochotu jsem mu trochu uvolnila stanné právo, takže dočasně nemá úplného zaracha. Nevím, na co se budu vymlouvat za rok.
Tolik pro mé budoucí já s růžovými brýlemi. Konec fňukacího okénka.
Třikrát a dost. Fakt. Sice jsem nabrala zatím nejméně ze svých tří těhotenství, ale přesto skoro nemůžu chodit. Ve světle sobotní rodinné vycházky na Vyšehrad jsem zrušila svou účast na výletě, který je určen pro děti kolem čtyř let - neujdu to. Cestou do školky se na cca 500 m musím čtyřikrát zastavit. Mám problém se obout a zout. Mám věčně upatlané břicho, jak se při vaření musím předklánět. Neustále břichem někde narážím, překážím si. Mám zablokovaná záda. Ráno jsem otlačená, protože můžu spát jenom na levém boku. V posteli se přetáčím za hlasitého hekání a funění. Dvakrát za noc chodím na záchod, přičemž než se vyhrabu z postele a dokachním na záchod, tak se málem počůrám. Noční cesta na záchod je takový výlet, že do postele uléhám zcela probuzena a mám chuť si povídat. Naštěstí se mi většinou muže zželí a neobtěžuji ho. Na zimní bundě se mi na břiše rozjíždí i nový zip, ještě že už je jaro a můžu nosit kabát na knoflíky. Večerní erotické chvilky spočívají v tom, že mi muž svlíká kalhoty, kalhotky a hlavně ponožky z mých naprosto odporně oteklých nohou. Muž večer uspává děti a poté mě pravidelně nachází spící v křesle u televize. Mám problém dostat se do/ze sprchy. Vana nepřipadá v úvahu, už bych v ní zůstala.
Běžná ranní debordelizace bytu se stala výkonnostním sportem - uklidím po snídani, zametu jídelní kout a kuchyň, utřu stůl a linku, ustelu postele, posbírám největší bordel v obýváku a v pokojíčku a jdu si sednout s tepovou frekvencí jak po triatlonu.
Celkem chápu tu fascinaci těhotnými ženami - je to symbol naděje, klenoucí se těhotenské břicho je ztělesněním budoucnoucnosti, dítě je způsobem jak se zachovat na věčnost. To vše platí zhruba do sedmého měsíce. Poté je těhotná žena prostě jen zcela nepoeticky obrovská.
Docela dobrý tah byl pořídit si na čtrnáct dnů virózu, která mi ta záda rozjela takovým způsobem, že jsem nebyla schopná bez pomoci ani vstát z postele. Viróza odezněla, záda se vrátila do běžného stavu (rozuměj bolest od někud od levé kyčle mi vystřeluje jen při některých pohybech, ne při všech) a hned se cítím jako křepelička. Škoda že kvůli tomu muž neodjel na Spanilku.
Ale má to i svá pozitiva. Většina lidí se na mě dívá povzbudivě, jako že to je super. Okolní dětné ženy poté, co ovládnou prvotní nevolnost a zděšení z představy třetího dítěte, mě obdivují a vyjadřují podporu. Starší ročníky, které již zapomněly na život s malým dítětem, se rozněžňují, že je prima mít tolik dětí. Při sebemenším heknutí se Hanička ptá, co mě bolí a jde mi záda pofoukat. Jarní slunce rozverně nasvěcuje vrstvy prachu a já je ignoruju, protože na to prostě nemám. Nevím ovšem na co se budu vymlouvat po porodu.
V prvním těhotenství jsem byla hlavně zvědavá a trochu jsem se bála - jaké to bude? Při druhém těhotenství jsem byla vyděšená, co budu dělat, až se Hana narodí, jak se daj zvládnout dvě děti v tak malém odstupu. Při třetím těhotenství se jenom těším. Ano, těším se na miminko, jak bude vonět, jak poroste, na první úsměvy, bla bla bla, ale hlavně se těším, až nebudu těhotná. Narozdíl od předchozích případů jsem přesvědčená, že mimino v kočáru je větší pohoda než mimino v břiše. Druhého dítěte jsem se bála, u třetího mám pocit, že tak nějak samo zapluje do rozjetého života.
Jenom aby nedošlo k mýlce - žádná pravda mě nezajímá, kdybyste snad někdo měl tendenci mi něco vysvětlovat!
Muž má zostřený režim, vykonává domácí práce, stará se o děti, dělá jim legraci, protože se mnou už žádná sranda není. V zásadě dělá to, co normálně, akorát teď si to i sama před sebou líp obhájím. Z neskonalé vděčnosti za jeho ochotu jsem mu trochu uvolnila stanné právo, takže dočasně nemá úplného zaracha. Nevím, na co se budu vymlouvat za rok.
Tolik pro mé budoucí já s růžovými brýlemi. Konec fňukacího okénka.
10.3.2015 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 25.3.2015. Počet zobrazení: 1366
Komentáře
Autor: Stará Matka
Vloženo: 14.3.2015 8:55:56
Pravda není. Soucítím s tebou, ale, jak se praví u nás na vsi, toho se nenažereš, žeano.
Autor: (Lacht)Anička
Vloženo: 10.3.2015 21:22:23
Ale to JE pravda! Mimino kdekoliv jinde než v břiše je za všech okolností větší pohoda než mimino v břiše.
Autor: Adéla
Vloženo: 10.3.2015 17:18:32
Nemohu si pomoci: A až to skončí, tak bude půl roku líp, tak si ho koukej pořádně užít.