Krakonoš, totiž vlastně Klosterman a lyžníci
30.1.2015
Železná Ruda je ohavná obec uprostřed krásné krajiny (dost mi to připomíná ten velmi nekorektní vtip o Bruntále). Ale coby výchozí bod je skvělá. Jako každý rok jsme díky nejmenované kamarádce mohli i letos vyrazit za sněhem.
Přijezd do Železné Rudy je malebný, na náměstí vás uvítá robustní barokní kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy a hned za ním vietnamské stánky a komplex domů, v kterých najdete: velmi příjemnou a nóbl cukrárnu Charlotte, vietnamské nehtové studio a napůl turistickou a napůl dlouhodobou ubytovnu s romantickým názvem U Krále Šumavy. A takhle vypadá celá Železná Ruda. Pro popis ubytování U Krále Šumavy mohu parafrázovat génia české vědy i kultury Cimrmana - záplatované, ale čisté šaty. První večer, kdy jsme tam byli z naší party jediní, byl pro mě poněkud rozpačitý, ale poté, co se ve čtvrtek začali sjíždět další účastníci zájezdu a naše ratolesti ovládly veškeré společné prostory a osazenstvo podivného původu postupně vystřídali kamarádi a instruktoři z místní lyžařské školičky, bylo nám hnedle volněji (já tedy byla za ubytované instruktory ráda, ale oni měli vyloženě pech - celý den učit cizíharanty roztomilosti lyžovat a večer přijít na ubytovnu a tam my...). Zajištěná polopenze byla chutná a vydatná, děti řádily, my jsme si užívali večírků a vůbec se to povedlo.
Ve čtvrtek jsme vyrazili vlakem do obce Špičák, odtud lanovkou na vrch Pancíř a pak krásných 5km zkopce, převážně sjízdné na saních. Nejdřív jsme došli ke špatné lanovce, na kterou nás naštěstí jako pěšáky nevzali. Díky tomu jsme svůj omyl zjistili u dolní nikoli u horní stanice lanovky. Na druhý pokus už jsme trefili tu správnou lanovku. Jednosedačková lanovka z roku 1971 vypadala velmi autenticky, nicméně obsluha byla přítomna, a tak jsme s obavami v hlase vznesli dotaz, jestli nás vyvezou ve složení 2 dospělí, 2 děti neschopné jet samy a jedny sáně. Pán od lanovky ani nemrkl a pravil, že samozřejmě, proč ne, a tak jsme každý s jedním dítkem na klíně nasedli, sáňky se vezly na sedačce za námi. S jedním přestupem jsme se vyvezli na Pancíř, kde jsme se pokochali pohledem na okolní vrchy vystupující z mraků, poobědvali jsme a vyrazili zpět do Železné Rudy. 5 km jsme zvládli převážně na saních, kde to nejelo, tak pěšky.
V pátek už se zatáhlo, takže jsme konečně přistoupili k velkému kroku, na který se děti celou dobu těšily. Lyže. Kousek za barákem sjezdovka pro začátečníky, do ikeové tašky jsme zabalili veškeré vybavení, jako doplněk jsme vzali sáňky a šli jsme. Děti obuly kosmické boty, lyže, Tonda se zkusil zklouznout a velel zout. Hanička věrna bratrovi to pro jistotu ani nezkusila a zouvali jsme taky. Chvíli jezdili na sáňkách (totiž žlutém autobusu) a Tonda chtěl znovu zkusit lyže. Hanička samozřejmě nemohla zůstat pozadu. Několikrát jsme si je poslali zkopce, motivováni příslibem pojízdného pásu byli nakonec i ochotni poslouchat instrukce, přestali nekoordinovaně vlát a nakonec jsme tedy slavnostně zakoupili permanentku na pojízdný pás. Nikdy by mě nenapadlo, že pro začátečníka bude největší motivací jízda nahoru. Děti střídaly lyže a sáňky a vydržely mydlit cca třicetimetrový svah dvě hodiny. Došli jsme na oběd a odpoledne dětem odtajnili cukrárnu ve vedlejším vchodě. Charlotte totiž není obyčejná cukrárna... Kromě opravdu nóbl prostředí a moc dobrých zákusků tam každých deset minut pod stropem jezdí vlak. No uznejte, že to jsme Tondovi zatajit nemohli.
V sobotu jsme ve smečce absolvovali tříkilometrový výlet na hraniční nádraží Železná Ruda Alžbětín. Bylo pod mrakem, nevlídno, občas z nebe něco padalo a počasí jenom dokreslovalo atmosféru celé trasy. Byla to přímo esence pohraničí - rozbitá asfaltka podél opuštěných zemědělských a průmyslových objektů, vývěsky na nedaleké bordely a "kasina", křižovatka s vietnamskými stánky a naučné tabule o době, kdy místní hutě do světa chrlily luxusní sklo. Hranice hned za nádražím a za ní pohled na úhledný, německy spořádaný protějšek Železné Rudy - Bayerische Eisenstein... Koukli jsme se do místního infocentra národních parků, nasedli na vlak a za šest minut jsme vystupovali v Železné Rudě. Naobědvali jsme se v místní vyhlášené jídelně u Coopu, což mělo hned několik pozitiv - bylo to rychlé, bylo to moc dobré a místo obvyklých pěti stovek nás rodinný oběd stál 210 Kč - velmi doporučuji. Odpoledne ještě na chvilku na lyže, večerní řádění, tradiční čokoládové fundue, pyžamo, zoubky, pohádka a dál to šlo velmi rychle.
Poslední večírek se mimořádně povedl, dokonce dorazily externí hudební posily, takže nejen že se ten sud skoro dopil, ale došlo i na tanec. Sice jsem ten večer měla v plánu jít FAKT BRZY SPÁT, ale zas to nevyšlo. Po dvou výletech tempem 2 km/h a asistence u lyžařských začátků našich dětí mě totiž bolelo úplně všechno, ale hudba neúnavně hrála, dokonce se mezi námi našel i smělec, který mě vyzval k tanci a najednou byly zase tři nad ránem. V neděli ráno jsem málem nevstala z postele. Po snídani jsme se sbalili, ještě na hodinku vyrazili na svah a po neúspěšném pokusu o oběd v naprosto nemožné jídelně u sjezdovky jsme poobědvali palačinky za zvuků houkání vlaku v Charlottě a mohli jsme dom.
Bylo to krásné, bylo to intenzivní a ještě po týdnu si lížu rány. Asi by nebylo od věci, kdyby mi občas někdo připomněl, že jsem TĚHOTNÁ.
A na příště nám vedle přírodních krás jako Čertovo jezero a Laka ještě zbývá železniční muzeum v Bavorské Rudě a v létě občas otevřený železnorudský kostelík.
Železná Ruda je ohavná obec uprostřed krásné krajiny (dost mi to připomíná ten velmi nekorektní vtip o Bruntále). Ale coby výchozí bod je skvělá. Jako každý rok jsme díky nejmenované kamarádce mohli i letos vyrazit za sněhem.
Přijezd do Železné Rudy je malebný, na náměstí vás uvítá robustní barokní kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy a hned za ním vietnamské stánky a komplex domů, v kterých najdete: velmi příjemnou a nóbl cukrárnu Charlotte, vietnamské nehtové studio a napůl turistickou a napůl dlouhodobou ubytovnu s romantickým názvem U Krále Šumavy. A takhle vypadá celá Železná Ruda. Pro popis ubytování U Krále Šumavy mohu parafrázovat génia české vědy i kultury Cimrmana - záplatované, ale čisté šaty. První večer, kdy jsme tam byli z naší party jediní, byl pro mě poněkud rozpačitý, ale poté, co se ve čtvrtek začali sjíždět další účastníci zájezdu a naše ratolesti ovládly veškeré společné prostory a osazenstvo podivného původu postupně vystřídali kamarádi a instruktoři z místní lyžařské školičky, bylo nám hnedle volněji (já tedy byla za ubytované instruktory ráda, ale oni měli vyloženě pech - celý den učit cizí
Ve čtvrtek jsme vyrazili vlakem do obce Špičák, odtud lanovkou na vrch Pancíř a pak krásných 5km zkopce, převážně sjízdné na saních. Nejdřív jsme došli ke špatné lanovce, na kterou nás naštěstí jako pěšáky nevzali. Díky tomu jsme svůj omyl zjistili u dolní nikoli u horní stanice lanovky. Na druhý pokus už jsme trefili tu správnou lanovku. Jednosedačková lanovka z roku 1971 vypadala velmi autenticky, nicméně obsluha byla přítomna, a tak jsme s obavami v hlase vznesli dotaz, jestli nás vyvezou ve složení 2 dospělí, 2 děti neschopné jet samy a jedny sáně. Pán od lanovky ani nemrkl a pravil, že samozřejmě, proč ne, a tak jsme každý s jedním dítkem na klíně nasedli, sáňky se vezly na sedačce za námi. S jedním přestupem jsme se vyvezli na Pancíř, kde jsme se pokochali pohledem na okolní vrchy vystupující z mraků, poobědvali jsme a vyrazili zpět do Železné Rudy. 5 km jsme zvládli převážně na saních, kde to nejelo, tak pěšky.
V pátek už se zatáhlo, takže jsme konečně přistoupili k velkému kroku, na který se děti celou dobu těšily. Lyže. Kousek za barákem sjezdovka pro začátečníky, do ikeové tašky jsme zabalili veškeré vybavení, jako doplněk jsme vzali sáňky a šli jsme. Děti obuly kosmické boty, lyže, Tonda se zkusil zklouznout a velel zout. Hanička věrna bratrovi to pro jistotu ani nezkusila a zouvali jsme taky. Chvíli jezdili na sáňkách (totiž žlutém autobusu) a Tonda chtěl znovu zkusit lyže. Hanička samozřejmě nemohla zůstat pozadu. Několikrát jsme si je poslali zkopce, motivováni příslibem pojízdného pásu byli nakonec i ochotni poslouchat instrukce, přestali nekoordinovaně vlát a nakonec jsme tedy slavnostně zakoupili permanentku na pojízdný pás. Nikdy by mě nenapadlo, že pro začátečníka bude největší motivací jízda nahoru. Děti střídaly lyže a sáňky a vydržely mydlit cca třicetimetrový svah dvě hodiny. Došli jsme na oběd a odpoledne dětem odtajnili cukrárnu ve vedlejším vchodě. Charlotte totiž není obyčejná cukrárna... Kromě opravdu nóbl prostředí a moc dobrých zákusků tam každých deset minut pod stropem jezdí vlak. No uznejte, že to jsme Tondovi zatajit nemohli.
V sobotu jsme ve smečce absolvovali tříkilometrový výlet na hraniční nádraží Železná Ruda Alžbětín. Bylo pod mrakem, nevlídno, občas z nebe něco padalo a počasí jenom dokreslovalo atmosféru celé trasy. Byla to přímo esence pohraničí - rozbitá asfaltka podél opuštěných zemědělských a průmyslových objektů, vývěsky na nedaleké bordely a "kasina", křižovatka s vietnamskými stánky a naučné tabule o době, kdy místní hutě do světa chrlily luxusní sklo. Hranice hned za nádražím a za ní pohled na úhledný, německy spořádaný protějšek Železné Rudy - Bayerische Eisenstein... Koukli jsme se do místního infocentra národních parků, nasedli na vlak a za šest minut jsme vystupovali v Železné Rudě. Naobědvali jsme se v místní vyhlášené jídelně u Coopu, což mělo hned několik pozitiv - bylo to rychlé, bylo to moc dobré a místo obvyklých pěti stovek nás rodinný oběd stál 210 Kč - velmi doporučuji. Odpoledne ještě na chvilku na lyže, večerní řádění, tradiční čokoládové fundue, pyžamo, zoubky, pohádka a dál to šlo velmi rychle.
Poslední večírek se mimořádně povedl, dokonce dorazily externí hudební posily, takže nejen že se ten sud skoro dopil, ale došlo i na tanec. Sice jsem ten večer měla v plánu jít FAKT BRZY SPÁT, ale zas to nevyšlo. Po dvou výletech tempem 2 km/h a asistence u lyžařských začátků našich dětí mě totiž bolelo úplně všechno, ale hudba neúnavně hrála, dokonce se mezi námi našel i smělec, který mě vyzval k tanci a najednou byly zase tři nad ránem. V neděli ráno jsem málem nevstala z postele. Po snídani jsme se sbalili, ještě na hodinku vyrazili na svah a po neúspěšném pokusu o oběd v naprosto nemožné jídelně u sjezdovky jsme poobědvali palačinky za zvuků houkání vlaku v Charlottě a mohli jsme dom.
Bylo to krásné, bylo to intenzivní a ještě po týdnu si lížu rány. Asi by nebylo od věci, kdyby mi občas někdo připomněl, že jsem TĚHOTNÁ.
A na příště nám vedle přírodních krás jako Čertovo jezero a Laka ještě zbývá železniční muzeum v Bavorské Rudě a v létě občas otevřený železnorudský kostelík.
30.1.2015 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 30.1.2015. Počet zobrazení: 1341
Komentáře
Autor: (Lacht)Anička
Vloženo: 1.2.2015 21:10:02
Díky! Na Pancíř jsme na sklonku 80. let chodívali ze Špičáckého sedla s lyžemi na ramenou kolem pramene Úhlavy (Úslavy? vždy si to pletu), taky jsem tam poprvé v životě stála na běžkách a vůbec mě to tekdy nenadchlo. Což mě přivedlo na myšlenku proložit sjezdovky běžkama - aktuálně řešíme, zda je vůbec ještě pobereme a zda si troufnu běžkovat s Pepíkem na zádech...